ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4409.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4409/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. K. , zastoupené JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Celetná 602/3, proti žalovanému K. K. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 158/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2014, č. j. 53 Co 350/2013-405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 14 423,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Marie Myslilové, advokátky se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Celetná 602/3.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 6. května 2013, č. j. 11 C 158/2009-374, vypořádal společné jmění účastníků tak, že jejich obchodní podíl v obchodní společnosti LIBEŇSKO-VYSOČANSKÁ OBCHODNÍ SPOLEČNOST, s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Libni, Ocelářská 329, IČO: 257 22 778 (dále jen „společnost“), ve výši 1/3 celku v hodnotě 1 656 834,- Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 828 417,- Kč, a to ve splátkách splatných vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku s tím, že první splátka bude ve výši 200 000,- Kč a následující splátky po 20 000,- Kč až do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. března 2014, č. j. 53 Co 350/2013-405, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Odvolací soud na žalovaného uvalil s ohledem na okolnosti případu nepřiměřeně přísné důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že obchodní podíl společnosti nabyl výlučně z vlastních zdrojů. Podle žalovaného bylo v řízení prokázáno, že obchodní podíl společnosti nabyl ze svých výlučných prostředků. Žalovaný v této souvislosti klade otázku, zda soud, za předpokladu, že bylo prokázáno, že jeden z manželů za trvání manželství začal nabývat majetek (obchodní podíl) do výlučného vlastnictví, přičemž k jeho nabytí jako celku měl dostatečné vlastní finanční prostředky, měl požadovat prokázání i faktického zaplacení z vlastních prostředků u zbylé (minoritní) částky. Odvolací soud dále pochybil, když nepřihlédl k dovolatelem tvrzeným zvláštním zásluhám, konkrétně nepřihlédl k tomu, že obchodní podíl společnosti byl nabyt nejméně z 61,5 % z výlučných prostředků žalovaného a že žalovaný dlouhodobě a ryze osobně se zasloužil o společnost. Přesto bylo rozhodnuto o tom, že má vyplatit žalobkyni 50 % odhadní ceny. Odvolací soud dále pochybil, když při ocenění obchodního podílu nevyšel z obvyklé ceny odpovídající době, kdy se obchodní podíl vypořádává. Postup soudů obou stupňů byl také nezákonný a svévolný, když do vypořádání společného jmění manželů nebyla zahrnuta částka 320 000,- Kč, kterou žalobkyně vybrala z účtu těsně před zánikem manželství. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné. Žalovaný ve tříleté lhůtě nepodal návrh na vypořádání zaniklého společného jmění manželů a předmětem vypořádání v dané lhůtě neučinil ani zápočty podle §149 odst. 2 občanského zákoníku. Nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, a to zejména v otázce poskytnutého daru. Námitka na nepřiměřenost důkazního břemene je nedůvodná. Není pravdou, že by žalovaný byl v nevýhodném důkazním postavení, naopak žalobkyně byla po celou dobu manželství v dobré víře, že obchodní podíl spadá do jejich společného jmění manželů. Ke snížení vypořádacího podílu žalobkyně není důvodu, navíc tvrzení žalovaného jsou v rozporu s §149 odst. 2 občanského zákoníku o vypořádání vnosů. Žalovaný totiž neprokázal vynaložení prostředků do společného majetku a ani náhradu těchto prostředků nepožadoval. Pokud žalovaný namítá své zásluhy o společný majetek, zcela zapomíná, že by to nebylo možné bez přičinění žalobkyně, která žalovanému poskytla rodinné zázemí. Co se týče vypořádání obchodního podílu, tak ten byl v souladu s judikaturou vypořádán ve stavu ke dni zániku společného jmění manželů v ceně obvyklé v době vypořádání. Rozhodnutí soudů obou stupňů potom není ani nezákonné, ani svévolné, ani zatížené nepřípustným formalismem. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně rozsudek odvolacího soudu potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a spolu s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože obsahem dovolání je spor o rozsah společného jmění manželů, kdy dovolatel namítá, že obchodní podíl nabytý za trvání manželství netvoří součást společného jmění manželů, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť má jít o právo vzniklé před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. března 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolání žalovaného s výjimkou výše uvedené otázky není přípustné již z toho důvodu, že žalovaný řádně nevymezil přípustnost dovolání. Žalovaný sice v úvodu dovolání cituje §237 o. s. ř., ale pouhá citace uvedeného ustanovení k založení přípustnosti dovolání nepostačuje.
Přípustnost dovolání potom nemůže založit ani otázka, zda soud, za předpokladu, že bylo prokázáno, že jeden z manželů za trvání manželství začal nabývat majetek (obchodní podíl) do výlučného vlastnictví, přičemž k jeho nabytí jakožto celku měl dostatečné vlastní finanční prostředky, měl požadovat prokázání i faktického zaplacení z vlastních prostředků u zbylé (minoritní) částky.
Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, nabytý jedním z manželů za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů i jen zčásti z jejich společných prostředků, představuje společnou majetkovou hodnotu, která se v rámci řízení o vypořádání tohoto spoluvlastnictví přikazuje tomu účastníku, který je společníkem uvedené obchodní společnosti [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2875/2006, (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. V poměrech společného jmění manželů je závěr o zařazení obchodního podílu do masy společného jmění manželů přijímán již nesporně [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, (uveřejněný pod č. 68/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §144 obč. zák. pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008 (uveřejněném pod C 8046 v Souboru), uvedl, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99 (uveřejněný pod C 528 v Souboru)]. Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004 (uveřejněný pod C 3698 v Souboru)].
V posuzovaném případě žalobkyně od začátku tvrdila a také prokázala, že obchodní podíl společnosti byl nabyt za trvání manželství. Soudy obou stupňů vycházejíce z uvedených judikaturních závěrů po dovolateli požadovaly, aby prokázal, že obchodní podíl společnosti nabyl za své výlučné prostředky. Dovolatel navrhl v řízení příslušné důkazní prostředky, kterými se snažil prokázat, že obchodní podíl nabyl ze svých výlučných prostředků, nicméně podle soudů obou stupňů z dokazování – po jeho zhodnocení - nevyplynulo, že by veškeré finanční prostředky, za něž byl obchodní podíl společnosti nabyt, byly hrazeny z výlučných prostředků žalovaného. Soudy obou stupňů proto zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu dospěly k závěru, že obchodní podíl byl součástí společného jmění manželů.
Rozporuje-li žalovaný v dovolání závěr, že obchodní podíl nenabyl ze svých výlučných prostředků, jedná se o námitku směřující do hodnocení dokazování, kterou není dovolací soud podle §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 přezkoumávat.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že otázkou tzv. vnosů se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněném pod C 12 235 v Souboru), v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněném pod C 5055 v Souboru), v rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněném pod C 8045 v Souboru), jakož i řadě dalších rozhodnutích uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , přičemž z této ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že soud může v rámci vypořádání společného jmění manželů vypořádat pouze ty věci, hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství.
Od tzv. vnosů je třeba rozlišovat (ne)rovnost vypořádacích podílů (tzv. disparitu). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)]. V rozsudku ze dne 17. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (uveřejněném pod C 3396 v Souboru), Nejvyšší soud dovodil, že pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není významné, čím vším některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku. V rozsudku ze dne 30. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy 2006, č. 4, str. 152), Nejvyšší soud uvedl, že odklon od rovnosti podílů manželů na majetku ve společném jmění manželů je namístě jen za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty. V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému manželovi nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu.
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zjevné, že soudy obou stupňů se nemohly zabývat otázkou tzv. vnosů, neboť jejich vypořádání nebylo v řízení dovolatelem uplatněno ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Soudy obou stupňů také nepochybily, když vnos spočívající v zaplacení části obchodního podílu společnosti nezohlednily v otázce nerovnosti vypořádacích podílů. Z pohledu výše uvedených závěrů žádné okolnosti svědčící případné disparitě podílů nebyly zjištěny, a ostatně ani tvrzeny.
Navíc pokud žalovaný paritu podílů nikterak v rámci odvolacího řízení nerozporoval, nelze mu nyní přisvědčit, že by postup odvolacího soudu byl nesprávný.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz )]. Pokud tedy žalovaný svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaného ohledně nesprávného znaleckého posudku z důvodu „nezohlednění hodnoty společnosti v době vypořádání“, kdy byla již společnost ve ztrátě.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005 (uveřejněném pod C 3990 v Souboru), dovodil, že při oceňování obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku tohoto spoluvlastnictví, avšak z obvyklé ceny odpovídající době, kdy se vypořádává. V rozsudku ze dne 4. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2045/2009 (publikovaném v časopise Právní rozhledy 2011, č. 14, str. 525), Nejvyšší soud uvedl, že při ocenění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je třeba pro účely vypořádání společného jmění manželů v zásadě vycházet z obvyklé (tržní) ceny tohoto podílu, kterou by v daném čase a místě bylo možno za převod podílu dosáhnout. Jestliže však obvyklou (tržní) cenu není možné zjistit, je na soudním znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Bude-li soud mít pochybnost o správnosti závěrů soudních znalců ohledně ceny obchodního podílu, bude třeba nejprve znalce k této otázce vyslechnout, a pokud by ani potom nebyly pochybnosti soudu o správnosti posudku odstraněny, dát jej přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. V usnesení ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 (uveřejněném pod C 5211 v Souboru), Nejvyšší soud potom uvedl, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou.
V posuzovaném případě spočíval znalecký úkol v určení obvyklé ceny obchodního podílu žalovaného ve společnosti, přičemž ocenění mělo být provedeno podle stavu obchodního podílu ke dni 16. srpna 2006, ale ceny místně a časově obvyklé ke dni zpracování znaleckého posudku. Znalec na základě toho zpracoval posudek se stavem obchodního podílu ke dni 16. srpna 2006 (den nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků řízení), ale v ceně a místně a časově obvyklé „v současnosti“ (k datu 30. 6. 2012). Znalec podrobně ve znaleckém posudku uvedl, jaké metody použil a jak ke zjištěné ceně dospěl. Z uvedeného je zřejmé, že znalecký posudek byl vyhotoven v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Výslednou cenu obchodního podílu není potom coby otázku skutkovou oprávněn dovolací soud přezkoumávat, neboť podle občanského soudního řádu ve znění od 1. ledna 2014 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ztotožnit se nelze ani s námitkou žalovaného, že obecné soudy postupovaly nezákonně, svévolně a formalisticky, když do vypořádání nezahrnuly částku 320 000,- Kč. Obecné soudy nemohly tuto částku vypořádat jako součást společného jmění manželů již z toho důvodu, že žalovaný tuto částku neučinil předmětem vypořádání do tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. prosince 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu