ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5518.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5518/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce A. Š., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 333/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2007, č. j. 28 Co 256/2007-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu I. stupně i s jeho právním posouzením. V souzené věci se jedná o případ, kdy žalobci, jemuž svědčilo právo trvalého užívání pozemků podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník a na němž se nachází budovy v jeho vlastnictví, požádal po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. příslušný orgán ve lhůtě stanovené podle §879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) o změnu tohoto práva na právo vlastnické. Právní účinky předpokládané v §879c obč. zák. byly ale jeden den před uplynutím lhůty stanovené k přeměně práva trvalého užívání v právo vlastnické vyloučeny zrušením §879c až 879e obč. zák., a to zákonem č. 229/2001 Sb. Ústavní soud nálezem ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, zrušil druhou část zákona č. 229/2001 Sb., kterou se rušila zmíněná ustanovení občanského zákoníku, a to dnem 31. prosince 2004. K 1. lednu 2005 došlo k úplnému oživení §879c, §879d a §879e obč. zák., a tedy obnovení stavu jimi založeného tak, jak plyne z citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu. Po splnění podmínek obsažených v §879c obč. zák. tak žalobci vzniklo k předmětným pozemkům vlastnické právo.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto ohledu zásadně nesouhlasí. Dovolatelka i v tomto případě užívá argumentů obsahově shodných s těmi, jež uplatňuje i v jiných před soudy České republiky řešených sporech mezí ní a dalšími účastníky týkajících se účinků citovaného nálezu a dopadu na ustanovení §879c a násl. obč. zák., tedy jejich tzv. „oživení“. Namítá tedy, že ke dni 31. prosince 2004 neexistovaly žádné právní vztahy trvalého užívání, které byly pro účinky §879c a násl. obč. zák. určující, že všechny vztahy trvalého užívání se dnem 30. června 2001 přeměnily na zákonnou výpůjčku, a to podle čl. IV bodu 1 zákona č. 229/2001 Sb., jenž nebyl nálezem Ústavního soudu dotčen, že „oživení“ dotčených ustanovení občanského zákoníku by ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě a porušení právní jistoty, že Ústavní soud nemůže fungovat jako pozitivní zákonodárce, že ustanovení §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neumožňují podobné dopady nálezu Ústavního soudu, že žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť se mohl vlastníkem pozemků stát uzavřením smlouvy podle §60c zákona č. 219/2000 Sb., že „oživení“ dotčených předpisů rozhodně nemohlo nastat zpětně ke dni 30. června 2001. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil sodu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť nejenže nerespektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; či ze dne 9. září, sp. zn. 28 Cdo 3177/2008 atd.), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními §879c až §879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu