ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4061.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4061/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce: R., s. b. d., proti žalované: Česká republika – Ú. p. z. s. v. v. m., o 5,022.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 331/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2008, č. j. 11 Co 40/2008 - 115, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2008, č. j. 11 Co 40/2008 - 119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, č. j. 60 C 331/2006 - 88, zamítl „návrh, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 5,022 600,- Kč s příslušenstvím“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout přijetím kupní ceny na základě kupní smlouvy o převodu pozemků p.č. 1723, p.č. 2280, p.č. 2475, p.č. 2664, p.č. 1558/3 a p.č. 1558/10 v k.ú. K. u O., obci O., uzavřené dne 8. 12. 2003 mezi účastníky podle §60c zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ačkoliv žalobce se vlastníkem uvedených pozemků stal ze zákona na základě ustanovení §879c obč. zák. Z provedených důkazů, a to zejména z hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku, uzavřené dne 29. 1. 1974, vzal soud za prokázané, že pozemky p.č. 1723, p.č. 2280, p.č. 2475, p.č. 2664, p.č. 1558/3 a p.č. 1558/10 v k.ú. K. u O., obci O., dříve zapsané v evidenci nemovitostí jako p.č. 1558/3, p.č. 1558/10 a p.č. 285/2 ve vlastnictví státu, odevzdal tehdejší správce - Městský národní výbor v O. do trvalého užívání žalobci, tehdy označenému jako S. b. d. o. m. O., smlouvou podle §70 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souladu s §879c obč. zák. požádal dne 29. 5. 2001 právního předchůdce žalované - Okresní úřad v O. - o změnu práva trvalého užívání předmětných pozemků na právo vlastnické, že pozemky p.č. 2280, p.č. 2475, p.č. 2664 a p.č. 1558/3 bezprostředně souvisejí s pozemkem p.č. 1723, na němž stojí budova č.p. 1282, která slouží jako sídlo družstva a jeho provozní středisko, a že pozemek p.č. 1558/10 s uvedenými nemovitostmi sice nesousedí, avšak soud se přiklonil k názoru, že s nimi tvoří funkční celek, neboť je zastavěn plechovými stavbami dočasného charakteru sloužícími k provozní činnosti žalobce, a spadá tedy do kategorie nemovitostí podléhajících §879c odst. 1 obč. zák. Námitku žalované, že uvedená hospodářská smlouva je neplatná pro neurčitost, označil soud prvního stupně za nedůvodnou, když smlouva obsahuje podstatné náležitosti stanovené §10 vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, a dále uvedl, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné posouzení právní otázky, zda Nález Ústavního soudu ČR publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. (dále také jen „Nález“) mohl působit zpětně a dnem 31. 12. 2004, resp. 1. 1. 2005, obnovit právní stav před datem 30. 6. 2001, kdy zákonem č. 229/2001 Sb. došlo ke zrušení §879c obč. zák.. Dospěl k závěru, že retroaktivita v daném případě možná není, a proto žalobu zamítl, neboť k bezdůvodnému obohacení na straně žalované nedošlo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. května 2008,
č. j. 11 Co 40/2008 - 115, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2008, č. j.
11 Co 40/2008 - 119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci 5,022.600,- Kč, úroky z prodlení za dobu od 14. 9. 2005
do 16. 5. 2008 ve výši 1,242.887,- Kč a úroky z prodlení za dobu od 17. 5. 2008
do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku ČNB ve výši platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, avšak s výjimkou závěru o platnosti uzavřené hospodářské smlouvy se neztotožnil s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že byly splněny veškeré podmínky §879c obč. zák., neboť žalobci svědčilo právo trvalého užívání pozemků, které souvisely s pozemkem zastavěným budovou v jeho vlastnictví, a měla tak nastat situace upravená §879c odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 29. 6. 2001, tj. ke dni 1. 7. 2001 mělo dojít ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že zrušením zrušujícího ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu dnem 1. 1. 2005 nastal stav, jako kdyby ustanovení §879c obč. zák. nebylo vůbec zrušeno, tedy stav upravený §879c obč. zák., kdy k 1. 7. 2001 došlo ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické. V této souvislosti odvolací soud dále poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i názor Ústavního soudu ČR vyjádřený např. v usnesení ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06. Dále krajský soud uvedl, že nesdílí názor žalované, že by vyhovění žalobě bylo porušením komunitárních pravidel v oblasti veřejné podpory, konkrétně ustanovení článků 87 a 88 Smlouvy o založení Evropského společenství a dalších předpisů platných pro tuto oblast, neboť se o žádnou podporu (ve smyslu této úpravy) vyplácenou ze státních prostředků, která by mohla narušovat hospodářskou soutěž, nejedná, když jde o vrácení kupní ceny vyplacené na základě neplatného právního úkonu, neboť předmětná kupní smlouva byla žalobcem uzavřena v době, kdy již byl vlastníkem předmětných pozemků, a je tudíž absolutně neplatná. Žalované proto uložil povinnost vrátit žalobci uhrazenou kupní cenu ve výši 5,022.600,- Kč spolu s úroky z prodlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je neplatná z důvodu, že žalovaná převáděné nemovitosti v době jejího uzavření již nevlastnila, neboť v době uzavírání předmětné kupní smlouvy a nabytí její platnosti schválením Ministerstva financí, jakož i ke dni vzniku právních účinků vkladu vlastnického práva, ustanovení §879c obč. zák. prokazatelně nebylo součástí platného právního řádu ČR a žalovaná tak byla oprávněna nakládat s výše specifikovanými nemovitostmi z titulu svého vlastnického práva. Domnívá se, že není možné, aby se jednou zrušené a v době vydání ústavního nálezu již neexistující zákonné ustanovení stalo opět součástí platné právní úpravy. Dále namítá, že posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy ve světle nálezu Ústavního soudu ČR je v rozporu s §71 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, a které tak vylučuje zpětné účinky ústavního nálezu. Na existenci práv a povinností z předmětné kupní smlouvy tedy podle názoru dovolatelky nález Ústavního souduze dne 9. 3. 2004, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., nemůže mít vliv. Poukazuje také na skutečnost, že předmětná kupní smlouva byla sjednána v souladu s právní úpravou, která platila v době, kdy došlo k jejímu uzavření a podle níž by měla být posuzována. Nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly ke dni 1. 7. 2001 naplněny všechny podmínky pro přeměnu práva trvalého užívání
na vlastnictví, když právo trvalého užívání zaniklo dnem 30. 6. 2001, a to podle části IV. zákona č. 229/2001 Sb., která zůstala Nálezem nedotčena. Dovolatelka se navíc domnívá, že právo trvalého užívání žalobce k výše zmíněným pozemkům platně nevzniklo, neboť v hospodářské smlouvě chybí výstižné označení odevzdávaného majetku, když zde schází údaj o obci, v níž se tento majetek nachází, tj. náležitost vymíněná §10 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a v daném případě se název katastrálního území s názvem obce nejenže neshodoval, ale katastrální území „K.“ se nacházelo jak v obci O., tak i v obci L., a bylo tudíž bez označení obce zaměnitelné; hospodářská smlouva je podle dovolatelky z tohoto důvodu neplatná. Dovolatelka se dále domnívá, že přisouzení účinků Nálezu v tom smyslu, že žalobce nabyl z vlastnictví státu předmětné nemovitosti zpětně k datu 1. 7. 2001 v důsledku zrušení derogačních ustanovení Nálezem, brání též komunitární právo v oblasti veřejné podpory, které má před vnitrostátní právní úpravou aplikační přednost. V naplnění těch účinků Nálezu, z nichž odvolací soud dovozuje neplatnost dotčené kupní smlouvy, shledává dovolatelka nedovolenou podporu podle komunitárního práva, která byla k uvedenému datu zakázána zákonem č. 59/2000 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 5. 2000, a zároveň též právem Evropského společenství. Zákon č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, vymezoval veřejnou podporu pomocí shodných znaků jaké jsou použity v článku 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, přičemž nepřípustné jsou ty podpory, které splňují kumulativně následující podmínky: 1) podpora je poskytnuta z veřejných prostředků (včetně prostředků veřejnoprávních subjektů), 2) podpora selektivně zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví podnikání tím, že zlepšuje postavení příjemce, jehož podstatou je skutečnost, že je získáno pouze určitým podnikem či odvětvím výroby na úkor ostatních podniků či odvětví; pojem „podnik“ se pro účely veřejné podpory podle nařízení Komise (ES) č. 364/2004 vykládá tak, že jde o subjekt, který vyvíjí ekonomickou činnost, a to bez ohledu na jeho právní formu - rozumí se jím tedy jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, zisková nebo nezisková, jakékoliv sdružení nebo seskupení osob bez právní subjektivity, jakož i každý veřejný orgán se samostatnou právní subjektivitou nebo spadající pod orgán veřejné moci; ekonomickou činností se přitom rozumí nabízení zboží nebo služeb na trhu, 3) je narušena nebo hrozí narušení hospodářské soutěže, 4) je ovlivněn či hrozí ovlivnění obchodu mezi členskými státy, k čemuž postačuje fakt, že příjemce vyvíjí ekonomickou činnost na trhu, kde probíhá obchod mezi členskými státy. Podle názoru dovolatelky bezúplatné nabytí státního majetku žalobcem v důsledku derogace derogačních zákonných ustanovení Nálezem shora popsané znaky veřejné podpory zakázané komunitárním právem vykazuje. Dále se dovolatelka domnívá, že uložení povinnosti zaplatit žalobci i úroky z prodlení se zaplacením částky ve výši 5,022.600,- Kč je v rozporu s dobrými mravy, neboť má za to, že ji nelze sankcionovat za prodlení, když vycházela z platné právní úpravy ohledně účinků nálezů Ústavního soudu, a to zejména ve vztahu k právům a povinnostem z právních vztahů vzniklých ještě před zrušením právního předpisu nálezem Ústavního soudu, jak je tomu v posuzovaném případě, jež podle této právní úpravy měly zůstat nedotčeny. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu (ve spojení s opravným usnesením) byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze závěru o platnosti hospodářské smlouvy uzavřené dne 29. 1. 1974 mezi žalobcem (tehdy označeným jako S. b. d. o. m. O.) a Městským národním výborem v O. o odevzdání národního majetku (předmětných pozemků) do trvalého užívání.
Vzhledem k §868 obč. zák., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., posuzoval odvolací soud správně platnost hospodářské smlouvy datované dnem 29. ledna 1974 podle právních předpisů v té době platných, tj. podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku.
Podle §24 odst. 1 hospodářského zákoníku právní úkony socialistických organizací jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy nebo jejich účel obcházejí nebo jsou v rozporu se zásadami hospodářské politiky Československé socialistické republiky anebo jestliže jejich předmětem je plnění nemožné.
Podle §69 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., v rozhodném znění, pro převody národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních, k nimž dochází
při obvyklém hospodaření, platí příslušná ustanovení tohoto zákona o hospodářských závazcích. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné převody k věcem, které jsou v národním majetku, jsou možné, jen pokud to připouštějí prováděcí předpisy. V těchto případech převody do vlastnictví družstevních nebo jiných socialistických organizací než státních se provádějí smlouvou podle ustanovení §349; převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení občanského zákoníku.
Podle §349 hospodářského zákoníku pro hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§69 odst. 3) platí obdobně ustanovení §347.
Podle §347 odst. 1 hospodářského zákoníku hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření (§68) musí obsahovat a) určení převáděného majetku, b) určení dne převodu správy národního majetku, c) je-li převod úplatný, též výši úplaty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení hospodářská smlouva
o převodu správy národního majetku vzniká dohodou organizací o náležitostech uvedených v odstavci 1. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v hospodářské smlouvě se dále uvedou a) názvy nadřízených orgánů oprávněných dát souhlas k převodu správy národního majetku, b) hodnota převáděného majetku podle údajů účetní evidence,
c) důvod převodu správy, d) práva a závazky, související s převáděným majetkem, pokud se současně převádějí. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení neuzavírá-li se smlouva na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů.
Podle §10 odst. 2 vyhl. č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku (dále jen „vyhláška“), v rozhodném znění, k odevzdání národního majetku do trvalého užívání je oprávněn okresní národní výbor, v jehož obvodu je odevzdávaný národní majetek. Má-li být odevzdán do trvalého užívání majetek, který není ve správě okresního národního výboru, v jehož obvodu je, převede se dříve do jeho správy. K odevzdání národního majetku, který je ve správě městského národního výboru, je oprávněn tento národní výbor.
Podle §10 odst. 5 písm. a) vyhlášky, hospodářská smlouva o odevzdání národního majetku do trvalého užívání musí obsahovat výstižné označení odevzdávaného národního majetku (označení nemovitostí podle obcí, katastrálních území, parcelních čísel, čísel popisných nebo evidenčních u budov a příslušenství, jak jsou vedeny v evidenci nemovitostí).
Názor dovolatelky, že předmětná hospodářská smlouva je pro neurčitost neplatná z důvodu, že v ní není uvedena obec, v níž se odevzdávané pozemky nacházejí, není správný. S ohledem na skutečnost, že v souladu s §10 odst. 2 vyhlášky byl k odevzdání národního majetku příslušný okresní národní výbor, resp. městský národní výbor, v jehož obvodu odevzdávaný majetek byl, lze z obsahu předmětné hospodářské smlouvy bezpochyby dovodit, že předmětem odevzdání nemohly být pozemky v katastrálním území K., obci L., jak namítá dovolatelka, když předávajícím byl Městský národní výbor v O., který mohl odevzdávat pouze majetek nacházející se v jeho obvodu (a nikoli pozemky na druhém konci republiky). Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, když předmětnou hospodářskou smlouvu shledal být platným právním úkonem.
Pokud se týká účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3 2004 vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb. na existenci ustanovení §879c, pak napadené rozhodnutí je v tomto směru zcela v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne
3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku“, od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn.
22 Cdo 2506/2006, ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne
27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1945/2007,
ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne
8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §39 obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim §879c obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení - §457 obč. zák.). Odvolacímu soudu tak ani v tomto směru nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 3 ÚS 1423/08) i Nejvyššího soudu. Dovozuje-li dovolatelka z uvedených účinků Nálezu nedovolenou veřejnou podporu podle komunitárního práva, která podle ní byla zakázána zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, účinným od 1. 5. 2000, resp. zákonem č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, a zároveň též právem Evropského společenství (čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství), jde ve skutečnosti o polemiku se závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v Nálezu a v dalších svých rozhodnutích, stejně jako Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích; námitky v tomto směru tudíž nemohou na shora vyslovených závěrech ničeho změnit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I ÚS 1422/08).
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatelky o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud žalobě vyhověl i ohledně žalobcem požadovaných úroků z prodlení z žalované částky.
Soudní praxe dovodila, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 26, pod C 2084). V rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, sešit 1, pod č. 5, a rovněž v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 4, pod C 375, Nejvyšší soud dovodil, že „má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení (§517 obč. zák.) a že uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení“. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu