ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.442.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 442/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce S., v. d. v Č. B., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., jednající pověřenou zaměstnankyní JUDr. O. F., o zaplacení částky ve výši 898.092,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 130/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, č.j. 58 Co 251/2008 – 86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 898.092,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že se stal trvalým uživatelem:
pozemku parc. č. 1160/1, parc. č. 1169, parc. č. 1170, parc. č. 1171/1, parc. č. 1171/2, parc. č. 1172/1, parc. č. 1172/2, vše v kat. území Č. B., obec Č. B., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 12.11.1968, č. Fin 72-176/68-Ru,
pozemku parc. č. 1160/1 a dále pozemku parc. č. 1160/2, parc. č. 1160/3, parc. č. 1160/4, parc. č. 1160/5, parc. č. 1160/6, parc. č. 1160/7, parc. č. 1160/8, parc. č. 1160/9, vše v kat. území Č. B., obec Č. B., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 8.1.1970, č. Fin 72-94/69 – RU,
pozemku parc. č. 1160/1 po přičlenění pozemku parc. č. 1156/2, vše v kat. území Č. B., obec Č. B., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 22.8.1978, č. TU/60/78.
V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení §879c ObčZ, požádal žalobce dne 18.12.2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě
§879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1.7.2000 do 30.6.2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení §879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností ke dni 30.6.2001. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem
a žalovanou dne 29.3.2006. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení §879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedené kupní smlouvy.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a platnost uzavřených kupních smluv je tak nutné posuzovat z hlediska ustanovení §59 a §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by došlo k obnovení zrušeného ustanovení §879c ObčZ, jednalo by se o nepřípustnou retroaktivitu.
Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 14.1.2007, č.j. 22 C 130/2007-73, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 898.092,30 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalobce předmětné pozemky užíval a v zákonné lhůtě zažádal o změnu práva trvalého užívání k uvedeným pozemkům na právo vlastnické. Soud dále odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., a uzavřel, že ustanovení §879c ObčZ se účinností uvedeného derogačního nálezu obnovilo, čímž došlo ke změně nabývacího titulu k uvedeným pozemkům. Žalobce nabyl vlastnické právo k uvedeným pozemkům ze zákona k 1.7.2001 a uzavřená kupní smlouva je proto absolutně neplatná a zaplacená kupní cena tudíž představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které je žalovaná povinna podle §457 ObčZ žalobci vrátit.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 27.8.2008, č.j. 58 Co 251/2008-86, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo tak vzniklo obnovením ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1.7.2001. Z uvedeného důvodu odvolací soud konstatoval, že uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná a zaplacená kupní cena tak představuje bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna podle
§457 ObčZ žalobci vrátit.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedla, že:
Ústavní soud ČR má pouze roli tzv. „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona
č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy,
zrušením §879c ObčZ nebylo dotčeno ustanovení §59 zákona č. 229/2001 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se dosavadní právní vztahy trvalého užívání mění ne výpůjčku,
nelze nevidět současný veřejný zájem na tom, aby zásadní nerovnosti založené nikoliv zákonem č. 229/2001 Sb., ale především zákonem č. 103/2000 Sb.
a ustanovením §879c ObčZ zakotvujícím změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, nebyly ještě více prohlubovány,
otázka rehabilitace právní úpravy po zrušení derogačních ustanovení zákona není v praxi soudů řešena jednotně, neboť některé odvolací soudy zastávají názor, že k obnovení ustanovení §879c ObčZ nedošlo (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.5.2007, sp. zn. 24 Co 555/2006 nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.9.2007, sp. zn. 22 Co 1647/2007),
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „obnovení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení §879c ObčZ, představuje v souzeném případě transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:
Došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ, když Ústavní soud ČR má pouze roli „negativního zákonodárce“ a je tedy nutné vycházet ze závěru, že zrušení derogačního ustanovení v čl. II zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR, nezakládá samo o sobě rehabilitaci předchozí právní úpravy?
Otázka „oživení“ ustanovení občanského zákoníku zrušených derogačním zákonem č. 229/2001 Sb. byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR již řešena a to například v rozhodnutích ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze kterých vyplývá, že zrušením části II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k obnovení ustanovení §879c ObčZ a zároveň k transformaci práva trvalého užívání na vlastnické právo k pozemkům těch subjektů, kteří v zákonné lhůtě podaly žádost o transformaci práva podle ustanovení §879c ObčZ. Jak vyplývá z předeslaného, otázka obnovení ustanovení §879c ObčZ byla již řešena a proto dovolací soud opětovné projednání položené otázky nepřipustil.
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnoveného ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb., nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře?
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení §879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu §2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne
30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech.“ Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Je transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické konkrétního podnikatelského subjektu na základě obnovení ustanovení §879c ObčZ
v souvislosti se zrušením čl. II. zák. č. 229/2001 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, případně čl. 87 Smlouvy o založení ES?
Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na rozporu ustanovení
§879c ObčZ, které bylo obnoveno ke dni 31.12.2004 nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., se zákonem č. 215/2004 Sb. Otázka důsledků obnovení platnosti ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. byla již posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.8.2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že zrušením čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil původní právní stav založený příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, tedy i ustanovení §879c ObčZ. V navazujícím rozsudku ze dne 23.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, Nejvyšší soud ČR dovodil, že nárok na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické nezanikl dnem nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. za předpokladu, že byl uplatněn včas a v souladu s původním právním stavem. Z uvedeného pohledu je tudíž irelevantní, zda ustanovení §879c ObčZ je či není v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že zákon č. 215/2004 Sb. nabyl účinnosti dne 1.5.2004, zatímco žalobci, který postupoval řádně, včas a v souladu s §879c ObčZ, bylo jeho právo trvalého užívání k předmětným pozemkům transformováno na právo vlastnické ke dni 1.7.2001. V souzené věci tudíž rozpor mezi uvedenými předpisy nemohl z časových důvodů nastat a není tudíž dán zásadní právní význam položené otázky pro věc samu.
K tvrzenému rozporu ustanovení §879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10.1.2006 ve věci
C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před 1.5.2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1.7.2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES
a §879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je možné aplikovat po 1.1.2001 ustanovení §879c ObčZ, pokud nabyla účinnosti speciální úprava vyjádřená v přechodných ustanoveních (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1 zákona č. 229/2001 Sb.), a konkrétně v ustanovení §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR, podle které došlo ke změně dosavadních vztahů trvalého užívání na výpůjčku.
Otázka vztahu ustanovení §879c ObčZ a §59 zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1) zákona č. 229/2001 Sb., byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována. Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 15.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008, konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na §59 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle §879c odst. 4 o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“ Jak vyplývá z předeslaného, položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, a to ve prospěch aplikace §879c ObčZ u těch subjektů práva trvalého užívání, kteří splnily podmínky uvedeného ustanovení. Dovolací soud proto její opětovné projednání nepřipustil.
Jaké důsledky má citovaný nález Ústavního soudu ČR na platnost kupních smluv na předmětné nemovitosti, které byly uzavřeny po zrušení §879c ObčZ zákonem č. 229/2001 Sb. do vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb.?
Také tato otázka, která podle názoru žalované zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, není způsobilá založit přípustnost podaného dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 8.4.2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, konstatoval: „Protože derogací části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., která byla zrušena citovaným nálezem Ústavního soudu z důvodu, že byla protiústavní, se obnovil stav založený mimo jiné ustanovením §879c občanského zákoníku; žalobce jako subjekt, na nějž se režim tohoto ustanovení vztahoval, tedy nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Jestliže žalobce [… ] koupil předmětné pozemky od žalované, která jejich vlastníkem nebyla, […] je tato smlouva, na jejímž základě žalobce plnil sjednanou kupní cenu, absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohla žalovaná převést na žalobce právo, jehož nositelkou nebyla.“ Jelikož také tato položená otázka byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Jak plyne ze shora uvedeného (ad 1, 2, 3, 4, 5), žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí,
a proto dovolací soud podané dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu