ECLI:CZ:US:2009:3.US.2593.08.1
sp. zn. III. ÚS 2593/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 ve věci sp. zn. 68 Co 149/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2008 ve věci sp. zn. 15 C 157/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava), čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud shora identifikovaným rozsudkem zavázal stěžovatelku (žalovanou) zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci Jednota, družstvo spotřebitelů v Kaplici) částku 2 994 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z neplatné kupní smlouvy. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci podle hospodářských smluv svědčilo právo trvalého užívání ke konkrétním pozemkům a že na základě tehdy účinného ustanovení §879c obč. zák. v zákonem předepsané jednoroční lhůtě požádal o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, k jehož vzniku mělo ex lege dojít dnem 1. 7. 2001; jelikož zmíněné ustanovení bylo zákonem č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., s účinností ke dni 30. 6. 2001 zrušeno, a žalobce tak vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, převedla stěžovatelka vlastnictví na žalobce následně uzavřenou kupní smlouvou. Posléze však byla rozhodná část zákona č. 229/2001 Sb. zrušena (s účinností ke dni 31. 12. 2004) nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 2/02, čímž se obnovil právní stav založený dřívějším ustanovením §879c obč. zák. a žalobce se stal vlastníkem předmětných nemovitostí zpětně ke dni 1. 7. 2001; v důsledku toho - dovodil soud prvního stupně - se účastníky uzavřená kupní smlouva stala neplatnou a stěžovatelce tím vznikla povinnost z bezdůvodného obohacení vydat to, co na jejím základě přijala. Odvolací soud potom napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka má za to, že se jí nedostalo spravedlivého procesu, neboť soudy prvé a druhé instance se nevypořádaly se všemi jejími argumenty, jejichž posouzení mohlo mít pro vydaná rozhodnutí zásadní význam. Stěžovatelka považuje kupní smlouvu za platnou, neboť je přesvědčena, že ustanovení §879c obč. zák. nemohlo být oživeno derogačním nálezem Ústavního soudu, což obšírně vysvětluje za použití argumentů, které - jak uvádí - předložila v řízení o dovolání v obdobné věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Ústavní soud sice v závěru soudy odkazovaného nálezu přisvědčil názoru tehdejšího navrhovatele, že zrušením části druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e obč. zák., lze prý ale sotva předpokládat, že by uvažoval tuto změnu v tom smyslu, jak ji pochopily oba soudy v nyní projednávané věci. Dle mínění stěžovatelky nelze obnovení původního stavu extenzivně spojovat s přerušením běhu času, tj. není možno odhlížet od právního stavu a právních vztahů, které zde existovaly a působily v mezidobí, a nelze namísto nich zpětně simulovat právní stav, který by existoval, pakliže by výše uvedená ustanovení občanského zákoníku zrušena nebyla.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usneseními ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 210/08, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2852/07, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 3033/07, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3151/07, ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 528/08, ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08, ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1911/08, ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 1423/08, ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08, ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 2193/08, byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval: "... v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."
Dále Ústavní soud uvedl, že "z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku".
Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a v dalších rozhodnutích Ústavního soudu, přijatých na základě ústavních stížností podaných stěžovatelkou, se obecné soudy přidržely - a to zcela evidentně - i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, jestliže dospěly k závěru, že žalobce vskutku (již) na základě ustanovení §879c obč. zák. vlastnické právo nabyl. Námitky stěžovatelky jsou pak povětšinou opakovanou polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu, a je tudíž nadbytečné se jimi znovu zabývat. Ústavní soud nemá žádného důvodu (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit, a tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména, byly-li zde klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla rovněž účastníkem.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.
Nad tento rámec se sluší dodat jen následující.
Pravdou je, že složkou práva na spravedlivý proces je i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; z odůvodnění by mělo být též zřejmé, jak se soud vypořádal s argumentací a námitkami účastníků řízení. To však na druhé straně nelze chápat tak, že musí být reagováno vždy podrobně, resp. výslovně; rozsah této povinnosti se liší v závislosti na povaze daného rozhodnutí (srov. §29 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva č. 18390/91 ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, dostupný na www.echr.coe.int). I když se obecné soudy v dané věci explicite nevyjádřily ke všem stěžovatelkou sneseným právním názorům, je možno konstatovat, že jejich reakce na ně je fakticky obsažena v příklonu k závaznému právnímu názoru, vyjádřenému nálezem Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil
předseda senátu