ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2107.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2107/2020-1028
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně T. Ž. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, náměstí 5. května 812/8, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem se sídlem v Českém Brodě, Tuchorazská 1433, o zaplacení částky 136 615,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 466/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, č. j. 19 Co 71/2018-898, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 8 C 466/2009-715, Okresní soud v Kolíně (dále jen jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 83 402,50 Kč (výrok I), v části o zaplacení zbylých 53 213,40 Kč „se zákonným úrokem z prodlení z částky 220 160 Kč“ žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a nákladech státu (výrok IV).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 19 Co 71/2018-898, poté, kdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II „ohledně úroku z prodlení z částky 273 373,40 Kč“ a v uvedeném rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně dále změnil i ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba na zaplacení částky 83 402,50 Kč zamítá; „jinak“ rozsudek ve výroku II (tj. o zamítnutí žaloby co do částky 53 213,40 Kč) potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky III – VI rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud aproboval konkluze soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobkyně užíváním nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků bez právního důvodu (dohody či rozhodnutí spoluvlastníků) nad rámec spoluvlastnického podílu (dle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). S ohledem na výsledky opakovaného a doplněného dokazování korigoval toliko závěry o výši peněžité náhrady za žalovaným získané bezdůvodného obohacení (§458 odst. 1 obč. zák.), kdy akcentoval okolnost, že žalovaný nemovitost užíval nikoliv ke komerčním účelům. Po zhodnocení provedených důkazů, včetně podaných znaleckých posudků, a při nedostatku komparativního materiálu (k určení hladiny obvyklého nájemného porovnávací metodou) se principiálně přiklonil k metodě simulovaného nájemného užité ve znaleckém posudku Ing. Jiřího Ostrovského, přihlížeje i k tržní ceně užívané nemovitosti. Výši bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady za ně) vyčíslil na 135 652 Kč. Jelikož žalovaný již částku 136 757,50 Kč v průběhu řízení uhradil, byl tím nárok žalobkyně uspokojen. Rozhodnutí o (částečném) zastavení řízení (jde-li o původně požadované úroky z prodlení) odvolací soudu odůvodnil poukazem na žalobkyní učiněné zpětvzetí žaloby v uvedené části (v písemném podání ze dne „30. 10. 2017“, na č. l. 705 spisu), jež soud prvního stupně nereflektoval a jehož pochybení tímto odvolací soud napravil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) v části výroku pod body I a II, jimiž bylo v tam uvedeném rozsahu řízení zastaveno, potvrzen rozsudek v části o zamítnutí žaloby co do částky 53 213,40 Kč a změnou rozsudku zamítnuta žaloba i ohledně zbylých 83 402,50 Kč. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 503/2011, sp. zn. 33 Odo 1583/2006, sp. zn. 28 Cdo 4286/2016, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014 „atd.“) a že „bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem“ (odkazujíc na ustanovení §2 zákona č. 151/1997 Sb. a vyhlášky č. 441/2012 Sb. a č. 188/2019 Sb.); co do důvodu dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítajíc, že řízení je postiženo vadami, že v jeho průběhu bylo žalobkyni upřeno právo na spravedlivý proces, když navržené a provedené důkazy soud nesprávně hodnotil a dostatečně se nevypořádal s její argumentací. Dovolatelka brojí především proti závěrům o kvantifikaci bezdůvodného obohacení, kdy nesouhlasí s použitou metodou určení obvyklého nájemného (dle znaleckého posudku Ing. Jiřího Ostrovského) namísto jí předložených podkladů, jež považuje za dostatečné k určení obvyklého nájemného porovnávací metodou. Dovozuje, že obvyklé nájemné by mělo být odvozováno „z ceny noclehů pro několik osob“ (poukazujíc na počet lůžek v nemovitosti), jíž by jinak vynaložila na rekreaci své rodiny, jsouc v daném období vyloučena z užívání spoluvlastněné nemovitosti. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že jí – v rozporu s ustanovením §517 odst. 2 obč. zák. a jej interpretující judikaturou – nepřiznal úrok z prodlení z dlužné peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení a že v tomto rozsahu řízení zastavil, ačkoliv co do příslušenství žalobu „nikdy nevzala zpět“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené (§240 odst. 1 o. s. ř.), a obsahuje náležitosti podle (§241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) jest poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013) vzniká na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) bezdůvodné obohacení.
Při určení peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení, jež získal na úkor ochuzeného „uživatel“ (obohacený spoluvlastník) užíváním nemovitosti, je pak třeba postupovat v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (zejm. §458 odst. 1 obč. zák.) i jejich výkladem v ustálené judikatuře, jež se kloní k tomu, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a judikaturu v něm odkazovanou), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013).
Obohacení neoprávněného uživatele je tedy determinováno mimo jiné srovnatelností předmětu užívání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, či ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015).
Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů. Již dříve Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Musí jít o postup stanovení obvyklé ceny nájemného určitým (správně určeným) procentem z obvyklé kupní ceny (nikoliv tedy ceny stanovené v úřední výši, tj. výši dané zákonem č. 151/1997 Sb. a dále zejména vyhláškou č. 279/1997 Sb., z níž byla by cena nájemného vyčíslena v „kvaziúřední“ výši a nikoliv ve výši „obvyklé“; k tomu srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011, dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
Směřují-li výtky dovolatelky k tomu, že určená výše bezdůvodného obohacení neodpovídá náhradě, jež by musela vynaložit, aby mohla s členy rodiny užívat obdobou nemovitost (pronajmout si odpovídající počet lůžek v ubytovacím zařízení) k rekreaci v obdobné lokalitě, je nutno poukázat i na ty judikaturní závěry, dle nichž institut bezdůvodného obohacení v souladu s §451 a násl. obč. zák. směřuje k tomu, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, vydal ochuzenému prospěch takto nabytý, a není
-li to možné, aby mu poskytl peněžitou náhradu (srov. §458 obč. zák.). Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se tak výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016). V tomto směru nelze odhlédnout od skutkového zjištění soudů nižších stupňů, že předmětné nemovitosti byly žalovaným v rozhodném období užívány nikoliv k podnikatelským, ale „rodinným“ účelům (a nelze proto peněžitou náhradu odvozovat od prospěchu, jehož by bylo možné dosáhnout komerčním využitím nemovitostí a tedy ani vycházet z předložených podkladů, jež se týkají možných výnosů z takto provozovaných nemovitostí). Za bezdůvodné obohacení též není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník teoreticky dosáhnout (např. ve formě ušlého zisku), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018).
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že v dané věci nelze užít porovnávací metodu z důvodu nedostatku srovnatelných nemovitostí, pročež bylo za takových okolností lze úvahu o výši bezdůvodného obohacení opřít mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (učiněná zjištění nikterak nesměřující k určení ceny administrativní), přičemž při určení výše peněžité náhrady bylo nutné vycházet v zásadě z prospěchu nabytého žalovaným (nikoliv z újmy žalobkyně), s přihlédnutím ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku žalovaným (k soukromým účelům), nikterak se při právním posouzení věci od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Volba některé z obecně přijímaných metod oceňování pak v zásadě nepředstavuje právní otázku, jejíž řešení by bylo možno v dovolacím řízení podrobit přezkumu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4946/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015). Prezentuje-li dovolatelka názor, že při vyčíslování obvyklého nájemného měl odvolací soud vycházet převážně z jiných zdrojů (z žalobkyní předkládaných kupních smluv a dalších jí odkazovaných důkazních prostředků) a že za základ svého rozhodování měl vzít jiné znalecké posudky, jde již o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (s tím, jak soud tyto důkazy hodnotil), která nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolacího soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacího soudu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnou žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou, že soud v řízení neprovedl některé z účastníky navržených důkazů, dovolatelka rovněž nenastoluje kvalifikovanou právní otázku (jde o námitku vystihující vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem a jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nadto lze uvést, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené (označené) důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy a určit, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), v závislosti na hodnocení, které důkazy je (ke zjištění skutkového stavu) nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). To v posuzované věci odvolací soud učinil (vysvětlil-li, proč neprovedené důkazy považoval za nerelevantní, popř. za nadbytečné).
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním vymezené právní otázky, jež se upínají k meritornímu rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně té, na kterou dovolatelka odkazuje v podaném dovolání), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek, a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolání v té své části, kterou žalobkyně napadla výrok rozhodnutí, jímž odvolací soud (změnou rozsudku) rozhodl o částečném zastavení řízení za současného zrušení dotčené části rozsudku soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, pak – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ke způsobilému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné po čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dovolacího důvodu (ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.). Absence těchto (obligatorních) náležitostí dovolání (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje (kvalifikovanou) vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a nezbývá, než dovolání odmítnout (dle §243c odst. 1 o. s. ř.).
K námitkám dovolatelky – vytýká-li odvolacímu soudu (bez vymezení kvalifikované právní otázky a předpokladů přípustnosti dovolání), že jí nepřiznal úroky z prodlení, sluší se uvést i tolik, že na interpretaci a aplikaci ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jestliže o úrocích z prodlení odvolací soud meritorně nerozhodoval (v uvedeném rozsahu řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil). K námitce, jíž dovolatelka „kategoricky odmítá, že by vzala zpět žalobní návrh na přiznání úroků z prodlení“, jest nutno poukázat na její podání ze dne 31. 10. 2017 (na č. l. 705), učiněné prostřednictvím zástupkyně (advokátky, vybavené procesní plnou mocí; §28a o. s. ř.), označené jako „návrh rozhodnutí“, v němž žalobkyně uvádí, že „návrh na přiznání zákonných úroků z prodlení z jistiny bere v plném rozsahu zpět“, navrhujíc, aby soud rozhodl, že „řízení se zastavuje o zákonných úrocích z prodlení“.
Zpětvzetím návrhu se rozumí procesní úkon navrhovatele (žalobce), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že na projednání svého návrhu zcela, popřípadě v přesně určené části, nemá zájem a že je srozuměn s tím, že o jeho návrhu nebude v tomto rozsahu soudem meritorně rozhodnuto. Občanský soudní řád nemá speciální ustanovení o obsahových a formálních náležitostech písemného zpětvzetí odvolání; i pro tento dispozitivní úkon tedy platí ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř.; o zpětvzetí odvolání půjde tehdy, jestliže projev účastníka nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1441/2000). Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv. Procesní úkon, jehož povaha to umožňuje, může být toliko odvolán (§41a odst. 4 o. s. ř.), tedy mohou být odklizeny jeho (ještě nenastalé) procesní účinky, pokud takové odvolání dojde soudu nejpozději současně s odvolávaným procesním úkonem (k uvedenému srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011). Se zřetelem k výše uvedenému nelze shledat jakkoliv excesivním, bylo-li podání žalobkyně ze dne 31. 10. 2017 (na č. l. 705) posouzeno dle jeho obsahu jako částečné zpětvzetí žaloby.
Ve sporném řízení, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Z toho mimo jiné vyplývá, že soud – až na výjimky uvedené v §153 odst. 2 o. s. ř. (k nimž nelze danou věc zařadit) – nemůže žalobci přisoudit něco jiného nebo více, než požadoval v žalobním petitu (což platí i pro úroky z prodlení – k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4892/2009).
Ani z tohoto pohledu tedy nelze odvolacímu soudu nic vytknout, jestliže meritorně nerozhodoval o nároku na úroky z prodlení [a nebylo by možno přitakat ani argumentaci, že je řízení postiženo vadou ohrožující správnost rozhodnutí, nehledě na to, že – jak již výše uvedeno – ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.)].
Důvodnost i relevanci pak postrádá i tvrzení dovolatelky o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání v jeho celém rozsahu odmítl (dle §243c odst. 1 o. s. ř.), z části jako nepřípustné, dílem pak i jako vadné.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco (oprávněnému) žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu