ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4754.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4754/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalovanému Zemědělskému družstvu M Í R se sídlem v Ratiboři , IČ 001 51 246, se sídlem v Ratiboři č. p. 500, zastoupenému JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, o zaplacení částky 488.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 143/2009, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2014, č. j. 8 Co 466/2014-377, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 9 C 143/2009-344, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 136.673,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 351.327,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemků v katastrálním území R. u V., na nichž se nachází zemědělský areál žalovaného. Mezi právními předchůdci žalobce a žalovaným vznikl v souladu s §22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nájemní vztah ex lege . V 90. letech 20. století uzavřel žalovaný s právními předchůdci žalobce smlouvy o nájmu předmětných pozemků na dobu určitou a nájemní vztahy takto smluvně založené nahradily původní nájem vzniklý přímo ze zákona. Soud ovšem za přiměřeného použití ustanovení zákona o půdě dovodil, že po uplynutí doby, na niž strany zmíněných smluv trvání sjednaných nájemních vztahů omezily, došlo k obnovení nájmu ex lege , který mezi účastníky nynějšího řízení trval i v době rozhodné z hlediska uplatněného nároku. Ohledně vyčíslení nájemného, jež je žalovaný povinen za užívání předmětných nemovitostí platit, uvedl soud, že pokud by bylo nájemné stanoveno se zřetelem k §671 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ve výši obvyklé v době vzniku původního nájemního vztahu dle §22 odst. 2 zákona o půdě, tj. na počátku 90. let, byla by tím založena naprostá nerovnováha mezi hodnotou nemovitostí a výší nájemného. Přijetí takového výkladu by se dle soudu protivilo dobrým mravům, pročež pokládal za nutné přiznat žalobci právo na nájemné obvyklé v době, za niž bylo požadováno, tedy v letech 2007 až 2009. V částce odpovídající obvyklému nájemnému, jak bylo zjištěno pomocí znaleckého posouzení, proto soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu pak přistoupil k jejímu zamítnutí.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č. j. 8 Co 466/2014-377, rozsudek soudu prvního stupně, který odvoláním napadli oba účastníci, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a následně je správně vyhodnotil. Zcela odpovídající byl postup soudu prvního stupně i při určování obvyklého nájemného, neboť poté, co zjistil, že se částka vypočtená jím ustanovenou znalkyní liší od hodnot udávaných v posudku zpracovaném na náklady žalobce, uložil vyhotovení revizního posudku znaleckému ústavu, jenž dle názoru odvolacího soudu náležitě objasnil, proč bylo při vyčíslování obvyklého nájemného v posuzované věci nutno použít metodu výnosovou, a nikoli srovnávací. Konečně i stran právního posouzení se odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožnil, mohl proto odvoláním napadené rozhodnutí potvrdit jako věcně správné.
Proti tomuto rozsudku v části, v jaké jím byly potvrzeny výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí, podal žalobce dovolání, v němž rozporuje postup soudů nižších stupňů při provádění důkazů znaleckými posudky. Žalobce zdůrazňuje, že zpracovatel revizního znaleckého posudku byl soudem v řízení opakovaně vyslechnut, zatímco znalkyni, která vyhotovila posudek na zadání žalobce, nebyla poskytnuta možnost obhájit správnost svého posudku, jehož závěry se s výsledky revizního posudku rozcházely. Dle žalobce je dosud neřešenou otázkou procesního práva, zda je za obdobných podmínek nutno požádat znalce o vysvětlení. Odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně, když znalkyni k návrhu žalobce nevyslechl s poukazem na údajnou nadbytečnost jejího výslechu. Nelze pominout ani fakt, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2013, č. j. 8 Co 72/2013-312, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2012, č. j. 9 C 143/2009-284, zpochybnil možnost použití výnosové metody znaleckým ústavem při výpočtu obvyklého nájemného, zatímco v dovoláním napadeném rozsudku uplatnění téže metody akceptoval coby korektní. Žalobce poukazuje na to, že §127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“), umožňuje účastníkům předložit znalecký posudek, na nějž se hledí jako na posudek vyžádaný soudem. Podle §127 odst. 2 o. s. ř. je v případech, kdy je pochybnost o správnosti posudku, nutno požádat znalce o vysvětlení, což však soudy nižších stupňů neučinily, a dopustily se tak nesprávného právního posouzení věci z hlediska tohoto ustanovení občanského soudního řádu. Žalobce proto navrhuje Nejvyššímu soudu zrušit napadený rozsudek, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně zrušit ve výrocích II. a III. i rozsudek okresního soudu a věc vrátit k dalšímu řízení tomuto soudu. Pokud by měl dovolací soud ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. za splněné podmínky k rozhodnutí o věci, navrhuje žalobce, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky, v níž byla soudy nižších stupňů zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním (podle obsahu podání toliko v tom rozsahu, v jakém jím byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) rovněž žalovaný, který přípustnost tohoto opravného prostředku dovozuje z §237 o. s. ř. s poukazem na dosud nevyřešenou právní otázku, jež spočívá v nemožnosti použití výnosové metody při stanovení obvyklého nájemného dle §671 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy byly v řízení předloženy smlouvy, na jejichž základě bylo lze aplikovat metodu srovnávací. Žalovaný má za to, že se soudy nižších stupňů rovněž odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, když zjišťovaly obvyklé nájemné v době, za niž bylo požadováno, přestože nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, ukládá, aby nájemné v případě vztahů vzniklých podle §22 odst. 2 zákona o půdě bylo vyčíslováno dle náhrady příslušející za dočasné užívání pozemku k datu vzniku nájmu, tj. ke dni 24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu pokládá žalovaný i to, že soud prvního stupně v zadání znaleckého posudku uvedl, že má být obvyklá výše nájemného stanovena, což pokládá žalovaný za chybné a nesouladné například s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, neboť obvyklé nájemné lze toliko zjistit, nikoli stanovit. Obvyklé nájemné se přitom nezjišťuje jakýmsi výpočtem, nýbrž porovnáváním se srovnatelnými případy, a žalovaný za tímto účelem předložil nájemní smlouvy, na jejichž základě se v daném místě a čase pronajímaly podobné plochy. Nájemné je taktéž ovlivňováno výnosností staveb na pozemcích stojících, přičemž zemědělské budovy jsou dlouhodobě stavbami s nejnižší výnosností, což nebylo soudy dostatečně reflektováno. Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že délka období, za něž žalobce v řešeném sporu požaduje úhradu za užívání svých pozemků, činí 651, nikoli 652 dní, jak se podává z výpočtů soudů nižších stupňů. S ohledem na řečené navrhuje žalovaný, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovolání žalobce však žádná otázka ve smyslu tohoto ustanovení nevyplývá.
Žalobce při vymezování svých dovolacích námitek sice použil výrazy, jež se zdají naznačovat polemiku s otázkami právního posouzení, je ale evidentní, že fakticky napadá procesní postup soudů nižších stupňů, popřípadě hodnocení provedených důkazů, čímž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založena být nemůže. Žalobci lze přisvědčit potud, že po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 218/2011 Sb. se i na znalecký posudek předložený účastníkem řízení za splnění předepsaných náležitostí pohlíží v souladu s §127a o. s. ř. jako na znalecký posudek vyžádaný soudem (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014). V tomto kontextu je ovšem nejprve možno podotknout, že vypracováním revizního posudku pověřil soud prvního stupně znalecký ústav již ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2010, č. j. 9 C 143/2009-149, tedy před datem účinnosti výše citované novely, respektive v době, kdy posudek znalce vypracovaný mimo řízení na žádost účastníka byl považován za listinu ve smyslu §129 o. s. ř., a nikoli za znalecký posudek podle §127 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Tehdy účinná úprava ponechávala na úvaze soudu, zda byly naplněny předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, či zda k odstranění pochybností o správnosti dosavadních výsledků znaleckého posuzování v konkrétním případě postačovalo kupříkladu vysvětlení identifikovaných nesrovnalostí znalcem původně ustanoveným (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). Je přitom pochopitelné, pokud v řešené kauze soud prvního stupně, postrádající odborné znalosti pro vyřešení rozporu mezi znaleckým posudkem vypracovaným soudem ustanovenou znalkyní a posudkem předloženým žalobcem, jež se podstatně rozcházely co do závěrů vyslovených o zjišťovaných skutečnostech, pokládal za adekvátnější přistoupit přímo k vyžádání revizního znaleckého posudku, v němž byly přezkoumání podrobeny metody a výsledky nejen znaleckého posudku zpracovaného na zadání soudu, ale též znaleckého posudku vyhotoveného na objednávku žalobce.
Ani nahlíženo prizmatem procesní úpravy ve znění po účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., dle které k ustanovení revizního znalce zpravidla dojde, až pokud nebudou pochybnosti o správnosti dřívějšího znaleckého posudku odstraněny výslechem znalce, který tento posudek vyhotovil (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013), nepokládá Nejvyšší soud za procesní pochybení či ústavněprávní deficit řízení v podobě opomenutí důkazu (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014) to, že soudy nižších stupňů výslech znalkyně, jež vypracovala znalecký posudek na žádost žalobce, neprovedly. Soud prvního stupně totiž přiléhavě zdůvodnil, proč pokládal dodatečný výslech dané znalkyně za nadbytečný v situaci, kdy byl již v reakci na její odborné závěry proveden revizní znalecký posudek, jehož obsah soud hodnotil jako přesvědčivý a postačující pro náležité zjištění skutkového stavu.
Co se týče žalobcova poukazu na nesoulad mezi tím, jak odvolací soud hodnotil použitelnost výnosové metody v napadeném rozhodnutí a ve svém dřívějším kasačním usnesení, lze tento názorový posun připisovat doplnění revizního znaleckého posudku na č. l. 320-321, jež se věnuje právě rozptýlení dříve vyslovených pochybností odvolacího soudu o aplikovatelnosti této metody v projednávané věci. Pakliže soudy nižších stupňů shledaly argumenty, jež znalecký ústav nabídl na podporu správnosti závěrů jím předloženého posudku, pádnými, nelze v tom spatřovat žádnou nesprávnost, tím méně takovou, již by měl korigovat dovolací soud.
Dovolání žalobce bylo proto namístě podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout jako nepřípustné.
Rovněž z dovolání žalovaného se žádná otázka, jež by je byla s to učinit přípustným, nepodává.
Pokud žalovaný vytýká odvolacímu soudu změnu náhledu na otázku vhodnosti uplatnění výnosové metody při vyčíslování výše obvyklého nájemného, platí v plné míře to, co již dovolací soud uvedl v odpověď na obdobnou námitku žalobce. Žalovaný rovněž napadá samotné použití výnosové metody, tím však nepoukazuje na žádný nedostatek právního posouzení, neboť volba některé z obecně přijímaných metod oceňování majetku zásadně nepředstavuje právní otázku, jejíž řešení by bylo možno v dovolacím řízení podrobit přezkumu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4946/2010). Pakliže žalovaný vyjadřuje názor, že znalecký ústav měl při vyčíslování obvyklého nájemného vycházet z odlišných zdrojů, konkrétně ze žalovaným předložených nájemních smluv, či že měl více akcentovat určité aspekty výnosnosti zemědělského podnikání, jež se promítají do omezení výše nájemného placeného za obdobné pozemky, je nutno konstatovat, že prostřednictvím těchto poukazů na údajné nedostatky příslušného znaleckého posudku dovolacímu soudu předestírá pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jíž přípustnost dovolání založena být nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014). Krom toho je z obsahu sporného revizního posudku zřejmé, že se volba jeho podkladů odvíjela od snahy o realistické zachycení situace na trhu s nájmy pozemků obdobných předmětným pozemkům ve vlastnictví žalobce, pročež nelze v nezohlednění určitých nájemních smluv, jež k tomuto účelu znaleckým ústavem nebyly považovány za vyhovující, spatřovat nesprávnost postupu zpracovatele posudku.
Je třeba vyzdvihnout, že ani jeden z dovolatelů neučinil předmětem dovolacího přezkumu samotnou konstrukci soudu prvního stupně, akceptovanou i odvolacím soudem, podle níž došlo po skončení nájmu na dobu určitou, jenž byl mezi žalovaným a právními předchůdci žalobce smluvně sjednán, k obnovení nájemního vztahu ex lege podle §22 odst. 2 zákona o půdě. Dovolací soud se tedy vzhledem ke své vázanosti vymezenými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.) musí zdržet jakéhokoli úsudku o správnosti této úvahy a toliko v mezích naznačených závěrů ohledně titulu, o nějž se opírá užívání předmětných nemovitostí žalovaným, se může zabývat problematikou výše úhrady, již je žalovaný povinen žalobci z daného právního důvodu poskytovat (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1387/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2425/2012).
Relevanci je nutno přiznat námitce, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, podle nějž je při stanovování výše nájemného v rámci nájemního vztahu vzniklého podle §22 odst. 2 zákona o půdě třeba vycházet z vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění účinném k době vzniku nájmu, což v řešené věci soudy nižších stupňů neučinily. Ačkoli je ovšem ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány závazný nejen výrok nálezu Ústavního soudu, ale i ty části jeho odůvodnění, jež obsahují nosné důvody (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 431/11), obecné soudy nemohou názory Ústavního soudu aplikovat mechanicky, nýbrž vždy se zřetelem k jedinečnému skutkovému kontextu každého případu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3372/11, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2602/13). Nelze proto spatřovat porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy v tom, že obecný soud po uvážení veškerých okolností věci dospěl k rozumně odůvodněnému závěru, že pro skutkovou odlišnost právní názor Ústavního soudu není na projednávanou věc aplikovatelný.
Soudu prvního stupně, jehož právní posouzení odvolací soud plně aproboval, přitom není namístě vytýkat, že by snad citovaný nález Ústavního soudu opomenul, neboť jej v odůvodnění svého rozsudku výslovně reflektoval, avšak ze srozumitelných pohnutek konstatoval, že je řešená kauza svými faktickými okolnostmi od sporu, v němž byl vzpomínaný nález vydán, natolik odlišnou, že by bezmyšlenkovité přenesení právního názoru v něm vysloveného na řešenou věc vedlo k důsledkům obtížně obhajitelným ve světle obecné ideje spravedlnosti, jíž je jednotlivé interpretační alternativy nutno poměřovat (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12, bod 15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3082/2013). Jestliže i dovolací soud v minulosti opakovaně akcentoval, že nájemné vycházející z ceny pozemku stanovené v roce 1991 vyhláškou nelze v současnosti pokládat za zcela přiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2136/2011), není nepřiléhavé, pokud soudy nižších stupňů za daných, zcela specifických okolností určily nájemné ve výši, již pokládaly za odpovídající hodnotě užívání předmětných pozemků žalovaným v období, kdy k tomuto užívání docházelo.
Konečně ani ve způsobu, jakým soud prvního stupně formuloval znalecký úkol při zadání revizního znaleckého posudku, neshledává Nejvyšší soud žádné pochybení. Z usnesení, jímž bylo o vypracování daného posudku rozhodnuto, jakož i z tohoto posudku samého se totiž podává, že směřoval k vyčíslení obvyklého nájemného, kterého by bylo možné pronájmem předmětných pozemků v daném místě a čase dosáhnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1207/2004), pročež nelze ulpívat na konkrétních formulacích, které soud při nařízení vyhotovení tohoto posudku zvolil. V tom, že soudy nižších stupňů slova „zjistit“ a „stanovit“ neužívaly v týchž ostře vyhraněných významech, jaké prosazuje žalovaný, vadu právního posouzení spatřovat nelze. Odlišný závěr neplyne ani z žalovaným citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, ze kterých rovněž není možné dovodit žádná omezení způsobu vyčíslování obvyklého nájemného, jež by mohla mít význam pro řešení přezkoumávané kauzy.
Tvrzení žalovaného, že soudy nižších stupňů v důsledku početního omylu určily délku období, za něž žalobci příslušela úplata ve výši obvyklého nájemného, s nepřesností v rozsahu jednoho dne, nepředstavuje již pro zanedbatelnou intenzitu namítaného pochybení právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., z níž by bylo možno usuzovat na přípustnost dovolání (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2573/2009).
Na základě předeslaných úvah tedy muselo být i dovolání žalovaného odmítnuto podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že ani jeden z účastníků v dovolacím řízení nevynaložil jiné náklady než na sepis Nejvyšším soudem odmítnutého dovolání (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2502/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3151/2013).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu