infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.11.2008, sp. zn. III. ÚS 2965/07 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:3.US.2965.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K významu dílčích procesních pochybení z hlediska celkového posouzení ústavnosti řízení před obecným soudem

ECLI:CZ:US:2008:3.US.2965.07.1
sp. zn. III. ÚS 2965/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti R & L, s. r. o., se sídlem Pellicova 25, Brno, zastoupené JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Pellicova 25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. října 2007 č. j. 25 Cdo 2076/2006-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2006 č. j. 13 Co 300/2005-71, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. prosince 2004 č. j. 21 C 207/2004-39, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila ústavní práva a svobody zakotvené v článku 1, článku 4 odst. 3, odst. 4, článku 11 odst. 1, odst. 4 a v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako porušila článek 4 Ústavy ČR a dále článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy zamítly její žalobu, kterou se domáhala zaplacení náhrady škody spočívající v rozdílu mezi tzv. regulovaným a neregulovaným nájemným, přičemž za vznik této škody činí stěžovatelka odpovědným stát - Českou republiku - Ministerstvo financí ČR (dále jen "žalovaný"), který prý nesprávným úředním postupem orgánu státu - Parlamentu ČR, spočívajícím v tom, že stát v rozhodném období (od února 2002 do ledna 2004) neumožnil ústavně konformním způsobem upravit deregulaci nájemného tak, aby jeho výše umožňovala stěžovatelce provádět řádnou údržbu domu a ještě dosáhnout zisku. Regulace nájemného z bytu, podle názoru stěžovatelky, způsobuje nerovnost v právech konkrétních subjektů, neboť někteří nájemníci platí v jednom domě neregulované - tzv. tržní nájemné a jiní nájemné státem regulované. Tato nerovnoprávnost je prý státem zneužívána pro jeho účely politické; nepramení tedy ze sociální situace konkrétních občanů přesto, že zákonná omezení základních práv musí platit pro všechny v konkrétních situacích stejně. Stát tak přenáší svoje povinnosti v oblasti sociální na soukromé subjekty, kterým však tato role nepřísluší. Stát tímto způsobem porušuje i vlastnická práva stěžovatelky. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká, že svým údajně nesprávným výkladem pojmu "nesprávný úřední postup", porušily právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny) a odmítly stěžovatelce poskytnout ochranu jejímu právu na náhradu škody ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 12. 2004 č. j. 21 C 207/2004-39 žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 229 536,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Stěžovatelka je vlastnicí domu čp. 311 pro obec a katastrální území Brno, zapsaného na LV č. 387 vedeného u Katastrálního úřadu Brno-město (dále jen "předmětný dům"). V předmětném domě je většina bytů s neregulovaným nájemným. Žalovaná částka představuje škodu, která stěžovatelce podle jejího názoru vznikla tím, že jí nebylo umožněno inkasovat v rozhodném období za všechny byty tzv. tržní nájemné. Soud prvního stupně nevyhověl žalobě stěžovatelky s odůvodněním, že pro kvalifikování konkrétního úředního postupu jako nesprávného musí v rozhodné době existovat účinná právní úprava, která umožní posoudit, zda je tento postup správný či nikoli. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 13 Co 300/2005-71 ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2006 sp. zn. 13 Co 300/2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem ohledně odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 85/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a doplnil, že nesprávnost legislativního procesu při přijímání zákonů Parlamentem ČR zjištěna nebyla, přičemž ze skutečnosti, že se v zákonodárném sboru nedařilo dosáhnout politického konsensu pro přijetí konkrétního zákona, nelze dovozovat nečinnost zákonodárce, resp. státu ve smyslu nesprávného úředního postupu. Nálezy Ústavního soudu pak nelze interpretovat tak, že na jejich základě je Parlament ČR povinen v určité lhůtě přijmout novou právní úpravu, neboť taková pravomoc Ústavnímu soudu Ústava ČR nesvěřuje. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 10. 2007 č. j. 25 Cdo 2076/2006-81 odmítl dovolání jako nepřípustné [§243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."]. Stěžovatelka přípustnost svého dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud v souvislosti s posouzením otázky, zda nepřijetí zákona Parlamentem ČR zakládá či nezakládá nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobenou nečinností státu, odkázal na své rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, v němž byla tato otázka na obdobném skutkovém základě již řešena s tím, že proces přijímání zákonů hlasováním v obou komorách Parlamentu ČR není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 85/1998 Sb., přičemž z výsledku hlasování o nich nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu k jednotlivým voličům. Z tohoto důvodu neshledal důvodným případný závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, proto nebylo dovolání stěžovatelky přípustné. III. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí ve vztahu k námitkám stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka. Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí (samy o sobě, resp. v jednotlivostech) či nikoli, nýbrž podstatným je celkové vyznění sporu; to pak otevírá prostor i k založení závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva nebyla dotčena, jestliže je objektivně k dispozici jiný než dosud užitý - ústavněprávně relevantní - argument, který je způsobilý dosažený výsledek řízení podpořit. Klíčové pak v dané věci je, že posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, jakož i nálezem ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výše uvedené je významné potud, že v těchto nálezech formulované závěry se přiměřeně uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého. Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek občanskoprávního řízení je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil. Ústavní soud proto s ohledem na obdobné skutkové podklady a právní názory z nich vyplývající, kterými se Ústavní soud již několikrát zabýval, odkazuje v této věci na závěry Ústavního soudu přijaté v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), od nichž ani v projednávané věci nemá důvod se odchýlit. Jen pro úplnost odůvodnění Ústavní soud shrnuje své právní názory k uvedené problematice tzv. regulovaného nájemného: Ústavní soud nálezem ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval mj., že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné Ústavní soud uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o uplatněném nároku na zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách. Konkrétní rozhodovací postup sice Ústavní soud nenabídl (neboť respektoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 a dalších (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud dodal, a i v projednávané věci Ústavní soud nevidí důvod tento závěr zpochybnit, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu. V nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval na dosavadní legislativní vakuum v problematice možnosti jednostranně zvýšit nájemné až přijetím zákona č. 107/2006 Sb. s tím, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších - viz nález ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06) Ústavní soud vyslovil následující tezi: "Výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Připustil přitom, že pokud důvodný nárok pronajímatele nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody." Citovaný nález dal zřetelně najevo požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům. Z pohledu (této) zásady subsidiarity odpovědnosti státu, jejíž uplatnění představuje v uvedených věcech zjevně ústřední rozhodovací důvod, vyznívají shodně též závěry, formulované Ústavním soudem či Nejvyšším soudem v dalších srovnatelných věcech. Jinak řečeno, problematika nájemného z bytu je svou podstatou závazkovým právním vztahem, proto je nutné při vypořádání nároků z něj vyplývajících především využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o jiných procesních nástrojích, jímž může být i institut náhrady škody, budou-li jinak splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci. Není důvod, aby se tato podmínka úspěšného uplatnění žaloby o náhradu škody (zde proti státu) neuplatnila i ve vztahu k závazkovému poměru nájmu bytu mezi pronajímatelem a nájemcem, jehož kritickým obsahem je nálezy Ústavního soudu (viz výše) předjímaný nárok o "navýšení" (cum grano salis) nájemného nad částku účastníky v nájemní smlouvě sjednanou. Také v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08 byl nedostatek splnění této materiální podmínky žaloby pronajímatele o náhradu škody proti státu určujícím pro závěr, že tato žaloba nemůže obstát. Shodný závěr je logicky namístě vyslovit i ve věci nyní posuzované, čímž je stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení před obecnými soudy, byť na základě odlišného právního nazírání, aprobován, a nelze mu tím - ani v kontextu ústavněprávních námitek stěžovatelky na porušení jí uváděných základních práv a svobod - ničeho vytknout. Kasační důsledky dovozené ve věci sp. zn. IV. ÚS 175/08 se ve věci nyní posuzované přímo neuplatní, jelikož spor o poučení ze strany soudů (§5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř.) zde nebyl otevřen. Ústavní soud se jím zde ani zabývat nemůže (srov. princip dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Názor, vyslovený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, že "u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., který vychází ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, byly obecné soudy povinny poučit žalobce o možnosti změny návrhu" (ve smyslu §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř.), jde nadto již zjevně nad rámec vlastního výsledku ústavněprávního přezkumu napadených (negativních) rozhodnutí ve věci náhrady škody proti státu, a je vyjádřením snahy nalézt procesní východisko pro založení řízení proti nájemcům o nájemné ("stanovení", "navýšení", resp. uložení další peněžní povinnosti apod.), a to bezprostředně pokračováním v řízení původním. Ústavní soud tak zde činí odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 489/05, jímž byl vymezen "speciální rámec" pro poučovací povinnost obecných soudů potud, že obecný soud musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení se s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu a žalobci "se tak musí dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 o. s. ř." Tento pokyn, uvádí se v obou zmiňovaných nálezech, pak nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002, dle nějž naopak poučení, že ve věci namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba, ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v §92 odst. 2 o. s. ř., součástí poučovací povinnosti soudů není). V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07) se Ústavní soud pokusil rozšířit procesní možnosti pro občanskoprávní uplatnění nároků, vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (zejména ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) tím, že se obrátil k obecnému soudu s výzvou, aby bylo řádně zvažováno, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, resp. co se může - ve skutečnosti - mínit návrhem "na určení, že žalovaní jsou povinni platit ... nájemné ... počínaje dnem...", a jaký je jeho vztah k vymezení žalobních návrhů v ustanovení §80 o. s. ř., zda, ač se návrh výslovně domáhá "určení", nejde o "plnění", zda a jak by rozhodnutí, jež by převzalo takový návrh, bylo vykonatelné, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) atd. Co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro", pak by neměl být pominut výklad, uvedl zde Ústavní soud, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy, vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu (viz sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 719/2005, IV. ÚS 611/05, nebo II. ÚS 93/05). Není důvod zastírat, že nové uplatnění takových nároků pronajímatele proti nájemci může být v některých případech ohroženo, resp. limitováno (v závislosti na tom, jaké nároky byly konkrétně uplatněny a k jaké době byly vztaženy); stejná situace však nastane při prosazení procesních postupů podle §95 odst. 1, §92 odst. 2 o. s. ř. předjímaných v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. II. ÚS 1133/08, neboť obecně platí, že důsledky zahájeného řízení proti záměnou založenému účastenství nájemce (namísto státu) i zde nastanou až okamžikem, kdy pronajímatel v (původním) řízení učiní návrh podle §92 odst. 2 o. s. ř. Z logiky věci se však podává, že obecné soudy budou muset v obou případech přijmout taková výkladová hlediska, která - shodně - zajistí vzájemně vyváženou ochranu obou subjektů napříště rozhodných právních vztahů. Shrnutím řečeného, v návaznosti na rozhodovací důvody nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08 a II. ÚS 1133/08, je tak odůvodněn již předznačený závěr, že ústavní stížnost je pro nedostatek doložení zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tvrzených stěžovatelkou v ústavní stížnosti návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2008 Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:3.US.2965.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2965/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název K významu dílčích procesních pochybení z hlediska celkového posouzení ústavnosti řízení před obecným soudem
Datum rozhodnutí 27. 11. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 11. 2007
Datum zpřístupnění 5. 12. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 1, čl. 4, čl. 11 odst.4, čl. 11 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 107/2006 Sb.
  • 40/1964 Sb., §696
  • 82/1998 Sb., §13
  • 99/1963 Sb., §5, §43 odst.1, §79 odst.1, §92 odst.2, §95 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstřík škoda/náhrada
nečinnost
nájemné
stát
soud
byt
poučovací povinnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Rozsudek ESLP R & L, s.r.o., a další proti České republice, č. stížností 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09, vysloveno porušení čl. 1 Protokolu č. 1.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2965-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60591
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07