infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.10.2008, sp. zn. IV. ÚS 474/05 [ nález / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], paralelní citace: N 162/51 SbNU 21 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:4.US.474.05.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K poučovací povinnosti obecných soudů u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1...

Právní věta Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.; o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59; o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 je podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), nutno ustanovení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř. interpretovat pohledem čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2008:4.US.474.05.1
sp. zn. IV. ÚS 474/05 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 474/05 ve věci ústavní stížnosti I. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005 č. j. 20 Co 101/2005-44 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2004 č. j. 22 C 176/2003-27, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice na zaplacení rozdílu mezi výší tržního nájemného v bytě srovnatelném s bytem jím vlastněným a skutečnou výší regulovaného nájemného, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005 č. j. 20 Co 101/2005-44 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2004 č. j. 22 C 176/2003-27 se zrušují. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého vlastnického práva, ke kterému došlo nerespektováním čl. 11 odst. 1 druhé věty a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví citovanými rozhodnutími došlo k uvedenému porušení stěžovatelova vlastnického práva, a aby v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil. Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako vlastník nájemního bytu s regulovaným nájemným podal žalobu na Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem financí (dále jen "žalovaná"), kterou se domáhal zaplatit rozdíl mezi výší tržního nájemného v bytě srovnatelném s bytem jím vlastněným a skutečnou výší regulovaného nájemného za období od ledna do června 2000. O jeho žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. prosince 2004 č. j. 22 C 176/2003-27 tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli uhradit žalované náhradu nákladů soudního řízení ve výši 9 415 Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2005 č. j. 20 Co 101/2005-44 tak, že výrok ve věci samé potvrdil, výrok o výši náhrady nákladů změnil tak, že nově stanovil náhradu nákladů soudního řízení ve výši 11 115 Kč, a stěžovateli uložil povinnost uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 115 Kč. Obecné soudy žalobě stěžovatele nevyhověly, když podle jeho tvrzení nesprávně aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). Podle stěžovatele při postupu podle zákona o odpovědnosti za škodu totiž nebyl schopen prokázat vliv vydání cenového výměru 01/2002 Ministerstvem financí na vznik jím vyčíslené škody (uhrazení požadovaného nájemného). Takový závěr je podle stěžovatele irelevantní, neboť vydání či nevydání výměru nemá s poškozováním stěžovatele žádnou souvislost. Diskriminující stav vyžaduje, aby stát podnikl aktivní kroky k jeho odstranění. Nevydání výměru postrádá tento důsledek a nečinnost státu konzervuje pokřivené vztahy vlastníků a nájemníků. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že škoda na ušlém zisku je zjevná, neboť dlouhodobě neřešený stav mu znemožňuje dosahovat odpovídajících příjmů a tím realizovat obsah vlastnického práva spočívající v udržování vlastnictví a též v získávání přiměřených požitků. Ušlý zisk pak není možno stanovit jinak než znaleckým zkoumáním, a proto považuje své důkazní návrhy za dostatečné a názor Městského soudu v Praze za vadný. V popsaném postupu obecných soudů shledává stěžovatel zásah do svých základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1 druhé větě a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. II. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 20 Co. Ten odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále setrval na správnosti aplikace zákona o odpovědnosti za škodu, kdy uplatněný nárok nemůže být posuzován jinak, měla-li vzniknout škoda při činnosti jednoho z orgánů veřejné moci. Nesprávnost postupu při vydávání cenových výměrů 01/2002 a 06/2002 byla v řízení konstatována, stěžovatel však neprokázal vznik škody v podobě ušlého zisku. Naopak teprve v ústavní stížnosti jednoznačně tvrdí, že vznik škody odvozuje od nečinnosti spočívající v neprovedení ústavně konformní zákonné změny. Nedostatek v politické shodě zákonodárce však není možno podle ustanovení §13 zákona o odpovědnosti za škodu považovat za nesprávný úřední postup. Dále účastník uvedl, že dovozuje-li stěžovatel vznik škody z "neregulace" nájemného v současné době, dovolává se porušení ústavnosti tím, že stát nezasahuje do jeho vztahů s nájemci. Přehlíží přitom možnost dohody o změně nájemného, případně možnost podat žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného ke změně výše nájemného, s odvoláním na rozpor mezi trvající výší nájemného a dobrými mravy. Závěrem Městský soud v Praze uvedl, že v záhlaví citovanými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva, přičemž v současné době nájemné regulováno není. Navrhl proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout nebo ji zcela zamítnout. Stěžovateli bylo vyjádření účastníka poskytnuto, avšak ten na něj nijak nereagoval. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. III. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření Městského soudu v Praze a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. Ústavní soud nálezem ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení §685 až 695, §696 odst. 2 a §697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu ze dne 8. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 (N 64/40 SbNU 635), ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59), ze dne 16. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06 (N 102/41 SbNU 303), ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475), ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (N 137/42 SbNU 109) a dalších. V nálezu ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004). V nálezu ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006 sp. zn. 26 Cdo 32/2006 (a dále ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 20. září 2006 sp. zn. 26 Cdo 1213/2006, ze dne 10. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, ze dne 24. října 2006 sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 a dalších). V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006, Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům. Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003, v projednávané věci se stěžovatel dne 4. září 2003 písemně obrátil na Ministerstvo financí s požadavkem náhrady škody (požadované po České republice) v přesně určené výši, dané rozdílem mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období od ledna do června r. 2002. Ministerstvo dopisem ze dne 19. září 2003 požadavek stěžovatele na náhradu škody, posuzovaný dle obsahu jako žádost o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti za škodu, v celém rozsahu odmítlo. Následně, dne 2. října 2003, stěžovatel uvedený nárok uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci ustanovení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §95 odst. 2 o. s. ř. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ... nelze poučovací povinnost rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace) ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.". Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 139/99 ze dne 8. 1. 2003 (N 3/29 SbNU 21) následující: "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle §5 a 43 o. s. ř. poučit". V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil speciální rámec pro aplikaci §5 o. s. ř. Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v §5 o. s. ř.". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů [např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004 sp. zn. 29 Odo 227/2002: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v §92 odst. 2 o. s. ř.), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není."]. Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 je podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), nutno ustanovení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř. interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:4.US.474.05.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 474/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 162/51 SbNU 21
Populární název K poučovací povinnosti obecných soudů u žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., proti státu
Datum rozhodnutí 6. 10. 2008
Datum vyhlášení 5. 11. 2008
Datum podání 10. 8. 2005
Datum zpřístupnění 12. 11. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.3, čl. 4 odst.4, čl. 36
Ostatní dotčené předpisy
  • 82/1998 Sb.
  • 99/1963 Sb., §5, §43 odst.1, §79 odst.1, §95 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík nájemné
nájem
škoda/odpovědnost za škodu
stát
poučení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Stanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-474-05_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60337
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07