ECLI:CZ:US:2007:3.US.715.06.1
sp. zn. III. ÚS 715/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 10. května 2007 sp. zn. III. ÚS 715/06 ve věci ústavní stížnosti B. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 6 Tdo 535/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 6 To 56/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004 č. j. 33 T 27/99-1869, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 trestního zákona.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 6 Tdo 535/2006 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení okolností významných pro výrok o uloženém trestu, a dovozuje, že trest byl uložen v rozporu s jeho účelem (§23 odst. 1 trestního zákona). Podle stěžovatelova názoru nebyla respektována zásada přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele trestného činu a jeho "základními právy", jmenovitě právem, aby o vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Nepřiměřenou délkou trestního řízení se podle stěžovatele "vytrácí vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem", a proto trest odnětí svobody ve výměře pěti let za "skutek z roku 1992", když trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1994, obžaloba podána v roce 1999 a "k pravomocnému rozhodnutí ve věci došlo až 30. 6. 2005", je "vážným a neproporcionálním zásahem do osobní svobody odsouzeného". Stěžovatel míní, že v tomto případě lze účelu trestu dosáhnout prostředky mírnějšími, kupříkladu upuštěním od potrestání, případně snížením trestu pod dolní hranici trestní sazby, podmíněným odložením výkonu sníženého trestu nebo konečně i zastavením trestního stíhání. Tvrzením, že již "od roku 1992 žije řádným životem a že nebyl pro jiný trestný čin stíhán ani odsouzen", stěžovatel dokládá, že samotné trestní řízení a jeho pobyt ve vazbě "beze zbytku naplnily svůj výchovný účel"; míru "nepřiměřenosti naplňování veřejného zájmu na jeho potrestání" pak podle stěžovatele zvyšuje i okolnost výrazného zhoršení jeho zdravotního stavu.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 trestního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2002) a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let. O stěžovatelově odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že je podle §256 trestního řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 T 27/99, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 11. 3. 1994 a obžaloba byla podána dne 7. 4. 1995. Usnesením krajského soudu ze dne 27. 10. 1995 byla trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření a znovu byla obžaloba podána až dne 23. 12. 1999; za další čtyři a půl roku (20. 5. 2004) vydal soud prvního stupně odsuzující rozsudek a dne 30. 6. 2005 rozhodl soud odvolací. Celková doba trestního stíhání tedy přesáhla jedenáct roků. Ačkoliv se jednalo o trestnou činnost více osob, která byla uskutečňována na území více států, její charakter zjevně neodůvodňoval nutnost konat trestní stíhání stěžovatele po dobu delší, než je obvyklé; v přípravném řízení (především v době od vrácení věci k došetření do podání nové obžaloby) a před soudem prvního stupně nastaly seznatelné průtahy, na nichž chování stěžovatele zjevně podíl nemá (z důvodu hospitalizace se nedostavil pouze k veřejnému zasedání před odvolacím soudem dne 19. 5. 2005, jež bylo odročeno na 30. 6. 2005) a ani s obstrukcemi spoluobviněného M. L. (jmenovitě v průběhu roku 2003) se nespojuje relevantní účinek. Po dobu trestního stíhání byl pro stěžovatele "v sázce" hrozící trest odnětí svobody v délce trvání od pěti do dvanácti let, ve vztahu k jeho věku a především zdravotnímu stavu tedy nemálo.
Ohledně (z uvedeného vycházející) stěžovatelovy námitky nepřiměřeností délky řízení v jeho trestní věci dovolací soud konstatoval, že ze soudního spisu vskutku vyplývají průtahy v řízení, jež stěžovatel nezpůsobil a které měly vliv na celkovou délku řízení, nicméně z okolnosti, že "trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, čímž došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy", nelze podle jeho názoru vyvozovat, že trestní stíhání bylo nepřípustné [§11 odst. 1 písm. j) trestního řádu]. Na druhé straně dovolací soud uznal stěžovatelovu námitku, že obecné soudy opomenuly - zejména se zřetelem k názorům vyloženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 36, nález č. 67] - "promítnout do výše a druhu ukládaného trestu zjištěnou nepřiměřenou délku řízení", nicméně má za to, že "otázku případné kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení, tj. zda při úvaze o trestu bylo zmíněné porušení odpovídajícím způsobem z hlediska příslušných ustanovení trestního zákona posouzeno", již nelze (v dovolacím řízení) otevřít. Je tomu tak proto, že příslušnou námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (nejde o spor o druh trestu, resp. o výměru mimo trestní sazbu) a připustit dovolací přezkum jiné "nesprávnosti" (výše) trestu prostřednictvím ostatních dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu by tento "zvláštní" dovolací důvod činilo nadbytečným, což "jistě nebylo legislativním záměrem".
Na uvedených závěrech setrval Nejvyšší soud i ve vyjádření k ústavní stížnosti; Vrchní soud v Olomouci odkázal na vydané rozhodnutí a Krajský soud v Ostravě uvedl, že ani se zřetelem k stěžovatelovým námitkám, resp. průtahům, nelze mít uložený trest "za neproporcionální v souvislosti s délkou řízení". Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli k replice, který tuto možnost nevyužil.
Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud v dané věci rozhodl bez toho, že by nařizoval ústní jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a obdobnému požadavku je vystaven i Ústavní soud sám [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04, ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97, ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 16, svazek 10, nález č. 42, svazek 44, nález č. 54) a další]. Porušení tohoto principu ústavněprávní reflex (ve výše vyloženém smyslu) má nepochybně, a je - již samo o sobě - důvodem, aby Ústavní soud do řízení vedeného před obecnými soudy ze své přezkumné pravomoci zasáhl.
To je významné v dané věci potud, že taková situace zde nastala.
V prve uvedeném nálezu (ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04) Ústavní soud připomněl, že pokud obecný soud "ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel, ... maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. III. ÚS 206/98, sp. zn. III. ÚS 648/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 47; svazek 7, nález č. 29; svazek 5, nález č. 68; svazek 12, nález č. 112; svazek 11, nález č. 80; svazek 22, nález č. 60 - a další).".
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je "integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny ... a čl. 6 odst. 1 Úmluvy" [viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 116, svazek 12, nález č. 140, svazek 32, nález č. 6) a další].
K otázce ústavněprávních důsledků porušení tohoto základního práva pro trestní řízení a jeho výsledek (uložený trest), resp. k potřebné proporci mezi ním (a potažmo právem na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny) a statkem, jejž představuje ochrana společnosti prostřednictvím podústavních trestněprávních instrumentů, se Ústavní soud vyjádřil především v nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, na který se odvolával jak stěžovatel, tak Nejvyšší soud, a vzhledem k tomu, že byl uveřejněn v dostupných pramenech (Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 67), postačí na něj - bez obsáhlých citací - odkázat.
Z pohledu názorů zde vyjádřených - ohledně eventuality zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu - není Nejvyššímu soudu co vytýkat; Ústavní soud akceptoval, že - zásadně - trestní stíhání zastaveno toliko z důvodu průtahů v řízení být nemůže [viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03 (ve Sbírce rozhodnutí neuveřejněno), nález sp. zn. II. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 100), usnesení sp. zn. II. ÚS 527/03 a sp. zn. III. ÚS 217/03 (ve Sbírce rozhodnutí neuveřejněna), usnesení sp. zn. III. ÚS 95/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, usn. č. 45), usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/03 (ve Sbírce rozhodnutí neuveřejněno)].
Co do porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jeho vlivu na trestní stíhání stěžovatele ovšem Ústavní soud dospěl též k závěru, že "zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní. Jde-li ... o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky.".
Kromě ústavněprávního kontextu (jejž přestavují důsledky porušení základního práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu podle čl. 8 odst. 2 Listiny) a roviny práva podústavního (reprezentované ustanovením §23 trestního zákona, resp. hodnocení účelu trestu ve vztahu k určité době trestního stíhání), nelze přehlížet ani souvislosti mezinárodněprávní (odpovědnosti státu), jež vyplývají z Úmluvy pro případy jejího porušení, včetně prostředků odvrácení odpovídajících sankcí ("zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem" - viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko).
Z usnesení dovolacího soudu se podává, že nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 formulované závěry o podmínkách porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (kdy jde o "nepřiměřenou" délku řízení), jakož i důsledcích pro ukládaný trest (příp. jiných "kompenzacích" oprávněnému stěžovateli), byly dovolacímu soudu nejen známy; vycházel dokonce z toho, že jejich aplikace v dané věci byla namístě (měla být zvažována, avšak nižšími soudy opomenuta), soudil však, že v dovolacím řízení již nápravu zjednat nelze.
Nejvyšší soud zde přehlédl, že v tomtéž nálezu Ústavní soud současně dovodil, jmenovitě ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních, že "se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy České republiky staví základní práva pod ochranu soudní moci [nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 114; svazek 32, nález č. 42)]. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, ... přičemž shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.".
Není-li Nejvyšší soud, byť co do podmínek dovolacího přezkumu omezen taxativním výčtem dovolacích důvodů (§265b odst. 1 trestního řádu), vyvázán z povinnosti poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), nezbývá - v jednotlivých případech - než přistoupit k takovému výkladu těchto podmínek, na jehož základě se možnostem ochrany základních práv a svobod dostane odpovídající přednosti; je-li standardním důvodem zásahu z ústavněprávních pozic okolnost, že obecné soudy nevyložily podústavní právo ústavně konformně, je logicky na obecných soudech, aby se k právě takovému (ústavně konformnímu) výkladu uchýlily.
Jestliže Nejvyšší soud má za to, že použitelnost dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu předpokládá nepřípustnou extenzi, není jistě od věci obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť úvahu o "jiném nesprávném hmotněprávním posouzení" další hodnocení okolností rozhodných z hlediska norem (podústavního) trestního práva současně ve vztahu k normám (a principům) ústavního pořádku (resp. odtud výše vyvozených závěrů) zjevně nevylučuje.
Ostatně z přístupné judikatury Nejvyššího soudu se podává, že takové právní názory ani na jeho půdě neabsentují (srov. usnesení ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1324/2005, eventuálně rozsudek ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 8 Tdo 721/2006, nehledě na rozsudek ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 8 Tdo 596/2005, jímž Nejvyšší soud rozhodl po kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04).
Řečeným se připomíná výše zaznamenaný názor o důsledcích porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť je jimi toto porušení - v konfrontaci s nálezem ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 - doloženo. Pokládal-li dovolací soud porušení základního práva stěžovatele za možné (existující), nebylo (již vzhledem k tomuto nálezu) přípustné, aby odmítl nalézat - ve svých poměrech - prostředky nápravy (jejich konkrétní obsahové formy v tomto nálezu Ústavní soud naznačil rovněž).
Z uvedených důvodů, též vzhledem k navazujícímu porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud jeho usnesení ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 6 Tdo 535/2006 zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Maje na zřeteli princip (vlastního) sebeomezení a minimalizace zásahů do řízení před obecnými soudy, pokládá Ústavní soud za přiléhavé zrušit jen rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že se na Nejvyšším soudu ponechává, aby sám zvolil další procesní postup nápravy v poměrech, kdy dovozeným nedostatkem trpí i předchozí rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně (viz §265k, §265l odst. 1 oproti §265m odst. 1 trestního řádu). Otevřená je zřejmě i otázka, jaké důsledky - v daných specifických souvislostech - mohou nastat na straně stěžovatelových spoluobviněných (§265k odst. 2 poslední věta, §261 trestního řádu).