infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.08.2010, sp. zn. III. ÚS 939/10 [ nález / HOLLÄNDER / výz-4 ], paralelní citace: N 153/58 SbNU 295 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:3.US.939.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Slovenské důchody XV - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení

Právní věta K problematice ústavnosti vztahu ustanovení §61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, k čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva"), se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů [viz sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23), IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), IV. ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 222/47 SbNU 921), I. ÚS 365/05 ze dne 6. 3. 2008 (N 48/48 SbNU 567), II. ÚS 156/06 ze dne 6. 3. 2008 (N 50/48 SbNU 585), IV. ÚS 228/06 ze dne 11. 3. 2008 (N 54/48 SbNU 619), I. ÚS 366/05 ze dne 22. 5. 2008 (N 98/49 SbNU 459), I. ÚS 257/06 ze dne 4. 11. 2008 (N 187/51 SbNU 295), I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 41/52 SbNU 417) i Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665)]. Ústavní soud toliko připomíná a opakuje, že jejich tenorem je respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/94 ze dne 24. 5. 1995 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.) Ústavní soud deklaroval akceptaci mezinárodně uznávané zásady, dle které ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. V případě, v němž speciální inkorporační norma, obsažená v §61 zákona č. 155/1995 Sb., zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem lex specialis derogat legi generali, jelikož Ústavní soud není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech. K účelu Smlouvy se pak explicitně Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07. Uvedl, že "smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů". Za ústavně nepřípustnou diskriminaci jedné vůči jiným skupinám občanů České republiky označil nerovnost založenou "jen v důsledku specifické okolnosti mající svůj původ v zániku tehdejší československé federace".
ECLI:CZ:US:2010:3.US.939.10.1
sp. zn. III. ÚS 939/10 Nález Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 3. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 939/10 ve věci ústavní stížnosti H. N. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009 o stanovení stěžovatelčina starobního důchodu, za účasti České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2009 č. j. 16 Cad 173/2008-62 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. května 2008 č. j. 495 727 303/428 se zrušují. Odůvodnění: I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 30. března 2010, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009 o stanovení starobního důchodu. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčena v základním právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu plynoucím z principů rovnosti a zákazu diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a základním právu na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny. II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy K žalobě stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. března 2009 č. j. 16 Cad 173/2008-62 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí žádosti o starobní důchod z důvodu nenaplnění doby 25 let pojištění v České republice, a to s ohledem na doby pojištění ve Slovenské republice. Česká správa sociálního zabezpečení posoudila stěžovatelkou uplatněný nárok dle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovanou pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva"), neboť stěžovatelka byla zaměstnána u Československých státních drah - Kontroly přepravních tržeb Stod, spadající pod odštěpný závod Československých drah - Správy přepravních tržeb Bratislava, se sídlem Klemensova 8, Bratislava, který měl ke dni 31. prosince 1992 sídlo na území Slovenské republiky, přičemž - jak je argumentováno ve správním rozhodnutí - "organizační složka podniku se pro účely aplikace smlouvy vymezuje územně, nikoli funkčně, což znamená, že pro určení zaměstnavatele bývalých Československých drah nebyla významná právní subjektivita, nýbrž územní sídlo, které se zapisovalo do obchodního rejstříku". Krajský soud v předmětném rozhodnutí jako spornou označil skutečnost, že zaměstnavatel stěžovatelky s ohledem na ustanovení čl. 20 Smlouvy měl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky sídlo na území Slovenské republiky. Dle jeho názoru sídlem jejího zaměstnavatele byla Česká republika, neboť odštěpný závod (Správa přepravních tržeb v Bratislavě) byl toliko organizační složkou Československých drah, která mohla v určeném rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem Československých drah a jako taková byla zapsána do tehdejšího podnikového rejstříku, nemohla však být zaměstnavatelem stěžovatelky, neboť nemohla svým jménem uzavírat pracovní smlouvu či provádět jiné pracovní úkony. Poukázal přitom na ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, a ustanovení §8 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Z uvedeného dovodil soud závěr, dle něhož ačkoli byla Správa přepravních tržeb zapsána v obchodním rejstříku jako odštěpný závod se sídlem v Bratislavě, nejednalo se nikdy o organizační složku s právní subjektivitou a vzhledem k této skutečnosti veškeré pracovněprávní úkony byly z její strany činěny jménem Československých drah se sídlem v Praze, a tedy doby jejího pojištění získané před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky byly dobami zabezpečení České republiky. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. prosince 2009 č. j. 3 Ads 69/2009-107 předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému řízení a rozhodnutí se závazným právním názorem. Setrval přitom na právním názoru, jejž vyslovil v obdobných věcech, a to v rozsudku ze dne 28. května 2009 č. j. 6 Ads 14/2009-41 a rozsudku ze dne 16. června 2009 č. j. 4 Ads 152/2008-69. Správa přepravních tržeb Bratislava je dle něj z pohledu čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovaného pod č. 117/2002 Sb.m.s. (dále jen "Správní ujednání"), zaměstnavatelskou organizací stěžovatelky. Dle uvedeného ustanovení Správního ujednání sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku, přičemž je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Nejvyšší správní soud z uvedených smluvních ujednání "jazykově-logickým a systematickým výkladem" dovozuje, že přednostním kritériem pro určení příslušnosti nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění získaných za trvání společného československého státu je sídlo zaměstnavatele či jeho organizační složky. Dle soudu skutečnost, že Správa přepravních tržeb Bratislava byla organizační jednotkou Československých drah a jednala v pracovněprávních vztazích za Československé dráhy, nehraje pro právní posouzení věci žádnou roli, a to s poukazem na "teleologický výklad citovaných ustanovení smlouvy a správního ujednání", jejichž účelem bylo prý "spravedlivé rozdělení nákladů na výplatu důchodů pro nástupnické státy". Následným rozhodnutím ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008, vycházeje z právního názoru Nejvyššího správního soudu, Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatelky zamítl. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti V rámci rekapitulace věci stěžovatelka akcentuje zejména tu část své argumentace v řízení před správním orgánem i před správními soudy, v níž uvádí, že je občankou České republiky, na Slovensku nikdy nepracovala, se slovenskou organizací nepodepsala pracovní smlouvu, po celou dobu svého zaměstnání u Československých státních drah vykonávala svoji pracovní činnost ve Stodě, tedy na území České republiky, situaci, kdy je formálně za jejího zaměstnavatele považována slovenská organizace, nijak nezapříčinila a ani o ní nevěděla. Upozorňuje na nerovnost právního posouzení srovnatelných případů, jelikož části jejích spolupracovnic, které vykonávaly naprosto shodnou práci na stejném místě, byla doba zaměstnání u Československých státních drah započítána jako doba zabezpečení v České republice. Nadto stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že poté, co jí Českou správou sociálního zabezpečení nebyla uznána doba důchodového pojištění České republiky, v průběhu které byla zaměstnána u Československých státních drah - Kontroly přepravních tržeb Stod, spadající pod odštěpný závod Československých drah - Správy přepravních tržeb Bratislava se sídlem Klemensova 8, Bratislava, a byla poučena o možnosti uplatnění nároku na důchod u Sociální pojišťovny v Bratislavě, po jeho uplatnění byl tento zamítnut s odůvodněním, že sídlo jejího zaměstnavatele ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky bylo v České republice. V ústavní stížnosti stěžovatelka k dotčení na základních právech plynoucích z čl. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny argumentuje okolností, že byla vždy občankou České republiky s trvalým pobytem na území České republiky a že jí přiznaná výše starobního důchodu je nižší než výše starobního důchodu přiznaná občanům České republiky ve srovnatelných případech. Upozorňuje dále, že v době, kdy byla zaměstnána u Československých státních drah, existoval v Československu jednotný systém důchodového pojištění a z pohledu tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu měl zaměstnavatel sídlo. Přijala-li Česká republika po svém vzniku v ústavní rovině princip kontinuity právního řádu, nelze u občana České republiky posuzovat doby jeho zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu jako zaměstnání v cizině. Takový náhled by dle stěžovatelky představoval fikci zakládající diskriminaci, neboť tato není podložena objektivními a rozumnými důvody. V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665)]. Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 Listiny, základního práva plynoucího z principů rovnosti a zákazu diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny, domáhá se stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009. IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona o Ústavním soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Krajský soud v Plzni ve vyjádření podaném samosoudkyní, doručeném Ústavnímu soudu dne 16. června 2010, uvádí, že je ve věci vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009, v důsledku čehož navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud pak ve vyjádření podaném předsedou senátu 3 Ads, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. dubna 2010, označuje návrh stěžovatelky na zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu za procesně vadný, protože ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, jímž dle něj není rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 č. j. 3 Ads 69/2009-107. Pro uvedené navrhuje předmětnou ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnout. K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. června 2010, po rekapitulaci průběhu věci uvádí, že Sociální pojišťovna v Bratislavě se v případech zaměstnanců ČSD - Správy přepravních tržeb Bratislava začala, na rozdíl od předchozí mnoholeté praxe, řídit rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě č. j. 6 Sd 10/06-86 ze dne 12. listopadu 2008, podle kterého ČSD - Správa přepravních tržeb Bratislava nemohla být zaměstnavatelem, protože neměla právní subjektivitu k uzavírání pracovněprávních vztahů podle zákoníku práce a nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Krajský soud v Bratislavě tím zaujal stejný závěr, který až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 14/2009-41 ze dne 28. května 2009 zaujímaly i krajské soudy v České republice. V důsledku odmítnutí žádostí bývalých zaměstnanců ČSD - Správy přepravních tržeb Bratislava o slovenský důchod za dobu zaměstnání do 31. prosince 1992 tito pobírají pouze dílčí český důchod za dobu jejich pojištění v České republice po 31. prosinci 1992. Dohoda mezi ministry práce a sociálních věcí, přijatá dle čl. 26 Smlouvy ministrem práce a sociálních věcí vlády České republiky dne 27. května 2010 a ministryní práce a sociálních věcí vlády Slovenské republiky dne 3. června 2010 (dále jen "Dohoda") obsahuje ustanovení, dle něhož dobu zaměstnání bývalých zaměstnanců ČSD - Správy přepravních tržeb Bratislava před 1. lednem 1993 bude hodnotit Sociální pojišťovna v Bratislavě. Úhrada důchodu bude uskutečňována zprostředkovanou výplatou, což znamená, že Sociální pojišťovna v Bratislavě poukazuje slovenský důchod na účet České správy sociálního zabezpečení a tato s využitím ustanovení o odstraňování tvrdosti (§4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) vyplácí důchodci důchod ve výši, na kterou by měl nárok, pokud by byla příslušná k hodnocení veškerých dob pojištění (zaměstnání), včetně náhradních dob, které důchodce získal, tj. i dob před rozdělením společného státu. Dle vedlejšího účastníka je základní podmínkou pro zprostředkované převzetí výplaty důchodu, který vyplácí slovenský nositel pojištění, a pro stanovení výše tohoto důchodu podle českých právních předpisů mimo jiné sídlo zaměstnavatele oprávněné osoby ke dni 31. prosince 1992 na území dnešní Slovenské republiky a trvalý pobyt i pracoviště oprávněné osoby ke dni 31. prosince 1992 na území dnešní České republiky. Závěrem vyjádření se konstatuje, že dohodnuté řešení smluvních stran požadavku stěžovatelky vyhovuje, vyhovění ústavní stížnosti by dle v něm vyjádřeného názoru vedlo k právní nejistotě. V. Upuštění od ústního jednání Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, tj. stěžovatelka v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 10. června 2010, Krajský soud v Plzni v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 2. července 2010, Nejvyšší správní soud v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 9. července 2010, vedlejší účastník pak v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 9. července 2010, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. VI. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45), III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Z pohledu jednoduchého práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají ustanovení §61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a dále čl. 20 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání. V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu u §61 zákona č. 155/1995 Sb. neshledal, ve vztahu k bezprostředně aplikovatelným ustanovením mezinárodních smluv není nadán pravomocí posuzovat jejich ústavnost. Dle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání sídlem zaměstnavatele se rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku, přičemž je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. K interpretaci uvedeného ustanovení Správního ujednání ve vztahu k čl. 20 Smlouvy a §61 zákona č. 155/1995 Sb. se vyjádřil ve stanovisku sp. zn. 3321/2005/VOP/PK veřejný ochránce práv. Dle v něm obsažené rekapitulace Československé státní dráhy, předchůdce dnešních ČESKÝCH DRAH, a. s., byly založeny zákonem č. 68/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ke dni 1. července 1989 a k tomuto datu byly zapsány do tehdejšího rejstříku, jak vyplývá z úplného výpisu obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302. Jako jejich sídlo byla uvedena Praha 1, Na Příkopě 33. Toto bylo dne 12. prosince vymazáno a zapsáno sídlo nové na adrese Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222. Uplynutím dne 31. prosince 1992 byl zákon č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, ve znění zákona č. 82/1990 Sb. a zákona č. 230/1992 Sb. zákonem č. 625/1992 Sb. zrušen s tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k Československým státním drahám na území České republiky přecházejí uplynutím dne 31. prosince 1992 na Českou republiku a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k Československým státním drahám na území Slovenské republiky přecházejí uplynutím dne 31. prosince 1992 na Slovenskou republiku. Je tedy dle veřejného ochránce práv nesporné, že v případě, kdyby byl zaměstnavatelem zaměstnance - občana České republiky - státní podnik Československé státní dráhy, s ohledem na jeho sídlo by podle čl. 20 Smlouvy byly všechny doby zabezpečení získané do 31. 12. 1992 považovány za české doby pojištění. Zaměstnanci by tak vznikl nárok na starobní důchod podle českých právních předpisů, a to ze všech dob zabezpečení, jež získal. Československé státní dráhy (dále též "ČSD") vydaly podle ustanovení §7 zákona č. 68/1989 Sb. statut Československých státních drah (dále jen "statut"), kterým stanovily mj. organizační uspořádání ČSD a též rozsah, v jakém organizační jednotky vystupují jménem ČSD. Statut ČSD byl ministrem dopravy a spojů ČSSR schválen dne 12. 12. 1989 a dráhami vydán pod č. j. 60 485/89-025. Podle ustanovení §2 odst. 4 statutu jsou ČSD právnickou osobou, vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. V odstavci 6 stejného ustanovení je uvedeno sídlo ČSD, kterým je Praha 1, Na Příkopě 33, resp. Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1. Z ustanovení §4 statutu, který obsahuje organizační uspořádání ČSD, vyplývá, že se tyto členily na Ústřední ředitelství ČSD a vnitřní složky, kterými byly organizační jednotky, specializované organizační jednotky a účelové organizační jednotky, mezi které spadala též Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. V čele organizační jednotky byl ředitel, který řídil činnost jednotky tak, aby jednotka plněním vlastních úkolů zajišťovala plnění úkolů ČSD jako celku. Ředitel organizační jednotky rozhodoval ve věcech organizační jednotky v rozsahu vymezeném statutem, a to v souladu s právními předpisy, statutem a řídícími akty Ústředního ředitelství ČSD (ustanovení §8 odst. 1 a 2 statutu). V hospodářskoprávních, občanskoprávních, pracovněprávních a dalších právních vztazích byl oprávněn jednat jménem ČSD ve všech věcech ústřední ředitel jako statutární orgán (§15 statutu). Vedoucí organizačních útvarů mohli v pracovněprávních vztazích činit právní úkony jménem ČSD jako jiné než statutární orgány, pokud to vyplývalo z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (§19). Základním úkolem účelových organizačních jednotek ČSD bylo zajišťování společných činností pro vnitřní potřebu ČSD. (Kontrola přepravních tržeb centrálně zajišťovala kontrolu zúčtování přepravních příjmů a po odborné stránce řídila práci pokladen v železničních stanicích - §28.) Organizační jednotky vystupovaly jménem ČSD v rozsahu potřebném k zajištění hospodářské činnosti a k plnění úkolů, které jim byly stanoveny statutem a řídicími akty Ústředního ředitelství ČSD. Při tom vystupovaly zejména v hospodářskoprávních, občanskoprávních a pracovněprávních vztazích, v řízení před soudy, státní arbitráží a orgány státní správy. Při vystupování v právních vztazích uvedly organizační jednotky vždy svůj název podle §4 statutu (§30). Zbývá pouze dodat, že vzájemné vztahy mezi organizačními jednotkami nebyly vztahy právními. Šlo o vztahy vnitropodnikové spolupráce, vznikající při hospodářské činnosti a plnění jiných úkolů organizačních jednotek (§39). Správa přepravních tržeb měla sídlo ke dni rozdělení ČSFR podle úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302, skutečně na území Slovenské republiky. Organizační složka, jak vyplývá z ustanovení §7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, však nemá právní subjektivitu, nemůže svým jménem vstupovat do právních vztahů a z jejích práv a povinností je oprávněna nebo zavázána osoba, jejíž je organizační složkou - tedy ČSD v tomto případě. Z výše uvedeného nástinu pro posouzení věci relevantních právních, jakož i interních předpisů dle Ústavního soudu vyplývá, že organizační jednotka Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, nebyla zaměstnavatelem stěžovatelky, neboť nikdy neměla právní subjektivitu, která by jí umožnila uzavřít s ní pracovní smlouvu. Zaměstnavatelem vždy byly Československé státní dráhy, jejichž sídlo bylo na území České republiky. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy jsou proto všechny doby pojištění (zabezpečení), jež stěžovatelka získala do 31. prosince 1992, dobami pojištění (zabezpečení) České republiky, nikoli Slovenské republiky. Na uvedeném závěru nic nemění ani údaje zaznamenané v evidenčních listech důchodového zabezpečení, neboť jejich vyplnění organizační složkou ČSD bylo právě příkladem realizace zastoupení ČSD v právních vztazích organizační jednotkou, tak jak to statut předpokládal. Zaměstnavatel proto neoznačil evidenční listy svých zaměstnanců chybně, pokud nadepsal zkratku "ČR", neboť zaměstnavatelem byly Československé státní dráhy se sídlem na území České republiky. K problematice ústavnosti vztahu ustanovení §61 zákona č. 155/1995 Sb. k čl. 20 Smlouvy se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů [viz sp. zn. II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04, IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23), IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), IV. ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 222/47 SbNU 921), I. ÚS 365/05 ze dne 6. 3. 2008 (N 48/48 SbNU 567), II. ÚS 156/06 ze dne 6. 3. 2008 (N 50/48 SbNU 585), IV. ÚS 228/06 ze dne 11. 3. 2008 (N 54/48 SbNU 619), I. ÚS 366/05 ze dne 22. 5. 2008 (N 98/49 SbNU 459), I. ÚS 257/06 ze dne 4. 11. 2008 (N 187/51 SbNU 295), I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 41/52 SbNU 417) i Pl. ÚS 4/06]. Ústavní soud toliko připomíná a opakuje, že jejich tenorem je respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany České republiky. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/94 ze dne 24. 5. 1995 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.) Ústavní soud deklaroval akceptaci mezinárodně uznávané zásady, dle které ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. V případě, v němž speciální inkorporační norma obsažená v §61 zákona č. 155/1995 Sb. zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je aplikace práva tudíž ovládána výkladovým pravidlem lex specialis derogat legi generali, jelikož Ústavní soud není nadán pravomocí posuzovat ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva, a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišování v právech. K účelu Smlouvy se pak explicitně Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1375/07. Uvedl, že "smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů". Za ústavně nepřípustnou diskriminaci jedné vůči jiným skupinám občanů České republiky označil nerovnost založenou "jen v důsledku specifické okolnosti mající svůj původ v zániku tehdejší československé federace". Jeden ze základních přístupů Ústavního soudu k interpretaci ústavního pořádku představuje maxima ústavně konformní interpretace jednoduchého práva. Poprvé se k ní přihlásil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.), v němž uvedl, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, je úkolem soudů při jeho aplikaci interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V situaci, je-li na Ústavu nahlíženo nejen jako na základní zákon, nýbrž také jako na zakotvení základních hodnot společnosti, vychází příkaz ústavně konformního výkladu jednoduchého práva z postavení Ústavy v systému pramenů práva, z přímé závaznosti Ústavy a z příkazu hodnotově orientovaného výkladu. Ústavní soud mluví v této souvislosti o vyzařujícím působení Ústavy celým právním řádem, resp. o efektu prozařování jednoduchého práva Ústavou [sp. zn. III. ÚS 129/98 ze dne 21. 7. 1998 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65)]: "Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.". Příkaz ústavně konformní interpretace jednoduchého práva Ústavní soud důsledně aplikuje nejen v řízení o kontrole norem [např. sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8. 10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.), Pl. ÚS 15/98 ze dne 31. 3. 1999 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.), Pl. ÚS 4/99 ze dne 16. 6. 1999 (N 93/14 SbNU 263; 192/1999 Sb.), Pl. ÚS 10/99 ze dne 27. 10. 1999 (N 150/16 SbNU 115; 290/1999 Sb.), Pl. ÚS 17/99 ze dne 1. 12. 1999 (N 174/16 SbNU 267; 3/2000 Sb.) a další], nýbrž i v řízení o ústavních stížnostech [např. sp. zn. III. ÚS 86/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 79/11 SbNU 225), III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71), I. ÚS 282/01 ze dne 26. 3. 2002 (N 40/25 SbNU 321), IV. ÚS 143/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 31/25 SbNU 245), III. ÚS 52/2000 ze dne 12. 10. 2000 (N 149/20 SbNU 61) a další]. Připouští-li pro posouzení rozhodované věci relevantní jednoduché právo (§61 zákona č. 155/1995 Sb., čl. 20 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání) dvě alternativní interpretace, dle maximy priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva bylo povinností obecných soudů zvolit ve smyslu ustálené a rozsáhlé judikatury Ústavního soudu tu z nich, již je nutno považovat za ústavně souladnou. Pokud Nejvyšší správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezech Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel, maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. K precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu, jejich respektování (či nerespektování) Nejvyšším správním soudem či možnosti jim konkurovat svými úvahami se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05. Na odůvodnění uvedeného nálezu v tomto směru plně odkazuje i v projednávané věci. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [sp. zn. II. ÚS 76/95 ze dne 12. 9. 1995 (N 47/4 SbNU 27), I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519), III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121), III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39) a další]. Uvedená výtka je relevantní i pro pozici vedlejšího účastníka. Na okraj k rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008 Ústavní soud toliko poznamenává, že uvedený soud byl ve svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009, a tudíž v němž obsažené dotčení v základních právech a svobodách stěžovatelky je založeno obsahem a právní závazností rozhodnutí soudu vyššího stupně. Ve shodě se svojí předchozí judikaturou [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375) a III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445)] ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že nezávislost nezakládá možnost soudci konat svévolně. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavní soud pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Postup Nejvyššího správního soudu v posuzované věci se ocitá v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), jakož i kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) nejen v důsledku extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, nýbrž i extrémní mírou nerespektování judikatury Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). Daný rozpor nabývá takové intenzity a takového rozsahu, jenž podle přesvědčení Ústavního soudu v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009 zavdává příčinu ke snížení důvěry v soudnictví ve smyslu §80 odst. 2 písm. b) a §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. V nálezu Ústavního soudu vyslovená nezákonnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zakládá nadto stěžovatelce titul pro uplatnění nároků plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu procesní ekonomie, jakož i skutečnosti, že protiústavní zásah do základních práv a svobod stěžovatelky byl založen již správním rozhodnutím, Ústavní soud vztáhl důvody kasace i na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2009 č. j. 16 Cad 173/2008-62 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. května 2008 č. j. 495 727 303/428. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že přiznání důchodu v předmětné věci ve smyslu Dohody a ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, lze dle ústavněprávní interpretace čl. 20 Smlouvy, čl. 15 odst. 1 Správního ujednání a §61 zákona č. 155/1995 Sb. akceptovat toliko ve významu nároku na zprostředkovanou výplatu dávky poskytované Sociální pojišťovnou v Bratislavě, doplněnou o rozdíl do výše důchodu, na který by měla oprávněná osoba nárok, pokud by byla Česká správa sociálního zabezpečení příslušná k hodnocení veškerých dob pojištění (zaměstnání), včetně náhradních dob, které tato osoba získala, tj. i dob před rozdělením společného státu. Za těchto okolností předmětná úprava představuje toliko úpravu rozdělení podílu obou nástupnických států na úhradě důchodu, nedotýká se ale chráněné ústavněprávní pozice občana České republiky, plynoucí z judikatury Ústavního soudu (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04, IV. ÚS 158/04, IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 298/06, I. ÚS 365/05, II. ÚS 156/06, IV. ÚS 228/06, I. ÚS 366/05, I. ÚS 257/06, I. ÚS 1375/07 i Pl. ÚS 4/06 - všechny výše). Pro uvedené Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2010 sp. zn. 16 Cad 173/2008, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 3 Ads 69/2009, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2009 č. j. 16 Cad 173/2008-62 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. května 2008 č. j. 495 727 303/428 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:3.US.939.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 939/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 153/58 SbNU 295
Populární název Slovenské důchody XV - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení
Datum rozhodnutí 3. 8. 2010
Datum vyhlášení 13. 8. 2010
Datum podání 31. 3. 2010
Datum zpřístupnění 17. 8. 2010
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.3, čl. 95 odst.1, čl. 96 odst.1, čl. 89 odst.2
  • 117/2002 Sb./Sb.m.s., čl. 15 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 30, čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 36 odst.1
  • 228/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 20
Ostatní dotčené předpisy
  • 155/1995 Sb., §61
  • 6/2002 Sb., §80 odst.2 písm.b, §87 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstřík důchod/starobní
hmotné zabezpečení
mezinárodní smlouva
sociální zabezpečení
diskriminace
správní soudnictví
organizační složka
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Překonáno nálezem Pl. ÚS 5/12 ze dne 31. 1. 2012 a nálezem II. ÚS 2524/10 ze dne 5. 9. 2012.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-939-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66978
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01