| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 1706/23 | 19. 9. 2023 | Obecné soudy nemají pravomoc podle §33 odst. 2 trestního řádu rozhodnout, že odsouzený má nárok na bezplatnou obhajobu a v návaznosti na to ustanovit obhájce ex offo odsouzenému k podání ústavní stížnosti, neboť řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného, resp. odsouzeného. Ustanovil-li přesto nalézací soud, i když k tomu neměl pravomoc, odsouzenému obhájce za účelem podání ústavní stížnosti, v zásadě nemá ustanovený obhájce jinou možnost, než ustanovení přijmout, protože obhájce ex offo je v pozici určené soudem a má jen velmi omezené možnosti tuto práci odmítnou; trestní řád již vůbec nepočítá s možností, že by obhájce mohl ustanovení odmítnout z důvodu nesprávného postupu soudu. Přitom obhájce je v závislém postavení nejen na soudu, který ho ustanoví, ale i na klientovi, jehož instrukcemi se při poskytování právních služeb v mezích zákona musí řídit. Poskytl-li takto ustanovený obhájce prokazatelně odsouzenému potřebno ... | |
| I. ÚS 1555/23 | 19. 9. 2023 | Pokud odvolací soud účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí nekomunikoval informaci, že dospěl k jinému právnímu názoru, než jaký byl zastáván v předchozím řízení či předestřen v odvolání, pak stěžovatel nedostal možnost přesvědčit odvolací soud o svém právním názoru a tímto postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Povinnost odvolacího soudu informovat účastníky řízení o možnosti odlišného právního hodnocení je ještě naléhavější v situaci, pokud se v důsledku nového právního hodnocení odvolacího soudu významně změní právní postavení účastníka řízení. Rovněž je tato povinnost soudu o to více žádoucí v procesní situaci, v níž po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatel nemá další procesní nástroj, kterým by mohl své argumenty uplatnit. | |
| I. ÚS 1675/23 | 19. 9. 2023 | Pokud stěžovatelka sama bezúspěšně navrhla soudu poslední instance položení (i znění) předběžné otázky, soud by mohl její ústavně zaručená práva porušit dvěma způsoby. Zaprvé, soud by porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že by se s jejím návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec. Zadruhé, porušením stěžovatelčiných práv by také bylo, pokud by se soud poslední instance s jejím návrhem sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo neudržitelné či svévolné. Postupem vrchního soudu nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelky, neboť vrchní soud jakožto soud poslední instance se jednak se stěžovatelčiným návrhem na položení předběžné otázky vypořádal, a nadto svůj výklad unijního práva odůvodnil způsobem, který nelze považovat za neudržitelný či svévolný. | |
| II. ÚS 1931/21 | 19. 9. 2023 | Navrhl-li účastník řízení o rozvod s ohledem na rozhodné právo státu New York rozšíření předmětu řízení o vypořádání společného majetku rozvádějících se manželů, jedná se o případ tzv. objektivní kumulace (návrh na zahájení řízení podaný v již zahájeném řízení), nikoli o změnu žaloby podle §95 o. s. ř. Měl-li soud za to, že se předmětné věci (rozvod a vypořádání majetku) nehodí ke společnému řízení, mohl rozhodnout o vyloučení věci týkající se vypořádání majetku k samostatnému řízení, nikoli nepřipustit změnu žaloby a řízení o vypořádání společného majetku nevést. Zamítl-li pak soud návrh stěžovatele na rozvod z důvodu, že chybí soudní rozhodnutí o vypořádání majetku, ač o podaném návrhu stěžovatele na vypořádání majetku měl vést řízení, porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, které je součástí práva soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS-st. 59/23 | 13. 9. 2023 | 1 | V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. |
| I. ÚS 1531/23 | 13. 9. 2023 | Má-li být soudní rozhodnutí souladné s článkem 39 Listiny základních práv a svobod, je třeba prokázat naplnění všech znaků trestného činu. U trestného činu krádeže se tento ústavní požadavek projevuje především tak, že je nutné prokázat přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocnil, a existenci úmyslu nakládat s věcí jako s vlastní. Ačkoli nemusí být v konkrétním případě rozhodné, jakým způsobem pachatel s věcí nakládá poté, co se jí zmocní, obecné soudy nemohou automaticky rezignovat na dokazování ohledně dalšího osudu této věci, pokud takové dokazování může přispět k závěru o vině či nevině. Z čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod přitom plyne požadavek, aby závěr o naplnění všech znaků trestného činu byl postaven mimo důvodnou pochybnost a aby skutková zjištění a vykonané důkazy nebyly v extrémním nesouladu. Prokázání všech rozhodných skutečností musí být patrné z odůvodnění rozsudku a zároveň konkrétní jednání, vyčerpávající všechny znaky skutkov ... | |
| II. ÚS 1455/23 | 13. 9. 2023 | Jestliže obecný soud opírá nosné důvody svého rozhodnutí o judikaturu Ústavního (ale i kteréhokoliv jiného) soudu, nepostačí na ni v odůvodnění odkázat v obecné rovině, tj. bez jakékoliv identifikace konkrétních rozhodnutí. Obecný soud je vždy povinen jím využitou judikaturu plnohodnotně citovat a alespoň ve stručnosti vysvětlit, jakým způsobem dopadá na projednávaný případ. | |
| II. ÚS 3204/22 | 8. 9. 2023 | Není rozumného důvodu, aby advokát poskytující právní službu v pozici opatrovníka ustanoveného soudem, byl ohodnocen odlišně od advokáta, který poskytuje totožnou právní službu na základě plné moci v pozici zmocněnce. Advokát zde není honorován za to, jakým způsobem byl ustanoven do funkce, tj. zda rozhodnutím soudu nebo na základě plné moci, ale za to, jakou činnost vykonává. | |
| II. ÚS 1192/22 | 7. 9. 2023 | Soudy by tak při rozhodování o péči o dítě měly primárně vycházet z předpokladu, že dítě ve školním věku je schopno vyjádřit v řízení, které se jej dotýká, svůj názor. Soudy mají přitom povinnost zjišťovat názor dítěte přímo. Za tím účelem musí vytvořit pro dítě co nejvhodnější podmínky k tomu, aby mohlo svobodně svůj názor zformulovat a sdělit. Až tehdy, kdy dospějí v konkrétním případě k opačnému názoru, tj. že není v nejlepším zájmu dítěte zjišťovat jeho názor přímo, musí zjišťovat názor dítěte nepřímo. Své rozhodnutí však musí náležitě odůvodnit. | |
| Pl. ÚS 31/23 | 6. 9. 2023 | 2 | Obec musí kapacitu tržnice a tržiště podle §18 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, vymezit přímo v tržním řádu a nemůže se odkazovat na následnou (budoucí) úpravu nacházející se mimo něj. Není přípustné, aby zastupitelstvo obce (nebo rada obce, je-li zřízena) nařízením delegovalo pravomoc ke stanovení kapacity tržiště na sebe či jiný orgán, jelikož v takovém případě jde o postup vybočující ze zákonných mezí. |
| III. ÚS 3168/22 | 6. 9. 2023 | Otázku vlastnictví zabírané věci je třeba posuzovat vždy k okamžiku rozhodování soudu. Pokud tedy osoba považovaná za pachatele před takovým okamžikem zemře, věc jí již v době rozhodování nenáleží a nepřichází proto v úvahu její zabrání z důvodu, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit ve smyslu §101 odst. 1 písm. a) či odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvažují-li obecné soudy v takové situaci o zabrání věci podle ustanovení §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku z důvodu, že věc, která má být výnosem z trestné činnosti, přešla na jinou osobu z titulu dědictví, musí s dědici zemřelého jednat jako se zúčastněnými osobami a umožnit jim uplatnění práv z toho vyplývajících. | |
| IV. ÚS 3194/22 | 5. 9. 2023 | Uzná-li soud ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem základ žalobcova nároku, tj. existenci nemajetkové újmy, avšak přiměřené zadostiučinění mu nepřizná v plné žalované výši, má podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení přesto postupovat podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané. Nepostupuje-li takto soud, aniž zároveň dostatečně vysvětlí (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a podle okolností věci také je ... | |
| IV. ÚS 2884/22 | 29. 8. 2023 | K porušení základních práv stěžovatele, ev. jeho dítěte, chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nedojde postupem obecného soudu, který po provedeném dokazování zaměřeném na zjištění tzv. nejlepšího dítěte zájmu řádně odůvodní výjimečnou odchylku od pravidla zakotveného v §953 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. | |
| I. ÚS 1609/23 | 29. 8. 2023 | Pokud se soud v rozporu s nejlepším zájmem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) sám nezabývá zjišťováním jeho názoru (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte) a náležitým způsobem neodůvodní, proč navzdory negativnímu postoji nezletilého vůči jednomu z rodičů přistoupil k zásadní změně dosavadního výchovného prostředí a přes dlouhodobou absenci jejich společného kontaktu svěřil dítě do péče tohoto rodiče, neoprávněně zasáhne do práv garantovaných čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 1585/23 | 29. 8. 2023 | Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen pro absenci výslovného odkazu na jeden z předpokladů přípustnosti. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Předestře-li tedy dovolatel právní otázku a uvede konkrétní judikaturu, s níž je řešení odvolacího soudu v rozporu, splní tím požadavek na vymezení toho, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Nemusí jít přitom pouze o judikaturu dovolacího soudu, ale také o judikaturu Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie. Opačný postup je v rozporu s právem na přístup k soudu, které tvoří součást práva domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Založí-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání na tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská ... | |
| I. ÚS 1564/23 | 29. 8. 2023 | Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny přímo a explicitně. Vykládá-li dovolací soud požadavky kladené na náležitosti dovolání přísněji, než to plyne z ústavně konformního výkladu §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu, porušuje právo dovolatelů na přístup k soudu, které tvoří součást práva domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 451/23 | 29. 8. 2023 | Obsahuje-li dovolání řádně vymezený dovolací důvod (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), je odmítnutí takového dovolání pro vadu nevymezení dovolacího důvodu učiněné předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu dovolacího soudu porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 859/23 | 23. 8. 2023 | Obecné soudy nemohou bez dalšího zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení za situace, kdy není mezinárodní příslušnost cizího státu postavena najisto a naopak existuje plausibilní tvrzení o nicotnosti soudního rozhodnutí smluvního státu dvoustranné úmluvy o mezinárodní příslušnosti, jejíž je Česká republika smluvní stranou. I kdyby existovalo podezření, že se účastníci řízení dopouštěli obecně nežádoucího „forum shoppingu“, tedy účelové volbě příslušného soudu dle vlastních preferencí a účelové procesní taktiky, nezbavuje to obecný soud povinnosti postavit otázku pravomoci českých soudů najisto. K naplnění požadavků čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na přístup k soudu, obecné soudy musejí vyvinout patřičnou procesní aktivitu, která může vyžadovat i dokazování. Uvedené platí tím spíše v situaci, kdy se řízení ve věci samé týká nezletilého dítěte a jeho nezvratným důsledkem může být zcela zásadní změna v jeho soukromém a rodinném životě. Za situace, kdy bylo v řízení arg ... | |
| II. ÚS 2323/22 | 23. 8. 2023 | Teleologická interpretace je metodou, která zjišťuje smysl konkrétního právního předpisu pomocí účelu, pro který byl přijat, aby jeho aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce zjevně sledoval. Ratio legis insolvenčního řízení nespočívá v povinnosti minuciózně zkoumat právní čistotu veškerých úkonů, proběhlých třeba před mnoha lety, ale v co nejrychlejším a spravedlivém uspokojení věřitelů. Ke znakům právního státu neodmyslitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v oprávněné důvěře v nějaký zákon a v právo vůbec, nemá být v této své důvěře zklamán. | |
| IV. ÚS 938/22 | 18. 8. 2023 | I. Rozhodování o rozvoji spravovaného území je základním právem obce a výkonem práva na územní samosprávu zaručeného v čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 ve spojení s čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky. Obce musí mít reálnou možnost se prostřednictvím autonomního rozhodování svých zastupitelstev svobodně rozhodnout, jakým způsobem budou v mezích právního řádu spravovat záležitosti místního pořádku a rozhodovat o rozvoji území obce (nejen) prostřednictvím nástrojů územního plánování. II. Ochrana funkce lesa, resp. neměnnost využití území plnícího funkci lesa, zvláště pak lesa hospodářského, není absolutní. V každém konkrétním případě je nutno poměřovat zájem na zachování lesa, resp. právo na příznivé životní prostřední podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na straně jedné, a ústavně zaručené právo obce na samosprávu, hospodárné využití a rozvoj vlastního území, uspokojování bytových potřeb a ostatních zájmů občanů obce, na straně druhé. Vždy j ... | |
| IV. ÚS 1462/22 | 15. 8. 2023 | Nezabýval-li se soud podle §92 odst. 4 trestního zákoníku tím, jak „obdobně“ započíst dobu, po níž byl odsouzený omezen na osobní svobodě podle §73 odst. 3 trestního řádu, postupoval v rozporu s kogentní zákonnou úpravou a čl. 39 Listiny. | |
| IV. ÚS 2328/22 | 15. 8. 2023 | Při rozhodování o zabrání tzv. obecně nebezpečných věcí podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku se soudy musí zabývat možností pozměnit věc tak, aby mohla být bezpečně vrácena vlastníkovi. U určitých druhů věcí (např. výpočetní techniky se škodlivým obsahem) nejde jen o posouzení důvěryhodnosti vlastníka, neboť jejich nebezpečnost nespočívá pouze v možnosti úmyslného zneužití, nýbrž i v neodborném nakládání s nimi. Lze-li nebezpečná data oddělit či odstranit, je nutné vlastníkovi zbytek dat i zařízení vydat. V opačném případě ani osobní povaha informací či ochrana autorských práv nemůže vést k jejich vydání. Ústavně konformní výklad §101 odst. 4 trestního zákoníku vyžaduje, aby soud mohl uložit povinnost úpravy věci komukoliv, kdo ji v době rozhodování drží (například orgánu činnému v trestním řízení, který ji zajistil). Z ústavního pořádku však nevyplývá povinnost státu uhradit takovou úpravu věci. Nestanoví-li zákonodárce jinak, lze povinnost vlastníka věci uhradit náklady nez ... | |
| I. ÚS 785/23 | 9. 8. 2023 | Výklad §88 odst. 4 exekučního řádu, který zakládá přípustnost odvolání směřujícího proti usnesení exekučního soudu o námitkách tehdy, nedochází-li k věcnému přezkumu těchto námitek, ale k jejich odmítnutí z procesních důvodů, je jednou z relevantních možností interpretace §88 odst. 4 exekučního řádu, nikoli výkladovým excesem. Zvolil-li soud z několika výkladových možností ustanovení §88 odst. 4 exekučního řádu výklad, který právo na přístup k soudu vylučuje, namísto existující možnosti jeho připuštění, porušil tím právo účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 82/23 | 8. 8. 2023 | Oprávnění obecného soudu ustanovit na základě §29 odst. 3 o. s. ř. procesního opatrovníka účastníku řízení z důvodu jeho (údajné) duševní poruchy není vázáno na (předchozí) omezení či zbavení hmotněprávní svéprávnosti tohoto účastníka. Za neproporcionální lze nicméně z hlediska ochrany základních procesních práv účastníků řízení obvykle považovat situaci, ve které obecný soud takto postupuje proti výslovné vůli účastníka (hájícího jinak svá práva v řízení, byť i třeba specifickým způsobem), aniž by současně či následně hmotněprávní svéprávnost dotčeného účastníka jakkoliv řešil. Jestliže obecný soud trvá na konstrukci, že duševně postižená osoba je nezpůsobilá výhradně ve vztahu k předmětnému řízení, musí tento výjimečný stav odpovídajícím a přesvědčivým způsobem odůvodnit. | |
| III. ÚS 1417/23 | 7. 8. 2023 | 1. Stabilita výchovného prostředí dítěte nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí dále stabilizuje, resp. dítě si na ně stále více zvyká. Ve výsledku by pak ke změně nemuselo dojít nikdy. Pokud by tedy soudy po uplynutí rodičovské dovolené, potažmo nástupu dítěte do mateřské školky, nezvážily změnu dosavadního modelu péče, či by dokonce tuto změnu odmítly s pouhým odkazem na nutnost stability výchovného prostředí, fakticky by variantu střídavé péče neoprávněně vyloučily. 2. Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Navštěvuje-li však již nezletilý předškolní či školní zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových ús ... | |
| I. ÚS 1594/22 | 31. 7. 2023 | Byť mají stát a zdravotníci ve smyslu čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 31 Listiny základních práv a svobod povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, lékařský zákrok vůči svéprávné a vnímající osobě schopné o svém osudu rozhodovat lze ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně zásadně učinit pouze s jejím svobodným a informovaným souhlasem, a to i v případě, povede-li odmítnutí zákroku k její smrti. V souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně platí, že není-li pacient v době potřeby resuscitace ve stavu, v němž může vyjádřit svůj informovaný (ne)souhlas, je třeba brát zřetel na jeho dříve vyslovený pokyn „Do Not Resuscitate“, který učinil prostřednictvím institutu dříve vysloveného přán ... | |
| III. ÚS 76/23 | 25. 7. 2023 | Právní účinky oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání ve smyslu §137 tr. řádu ve spojení s §172 téhož zákona nastávají až doručením opisu tohoto usnesení osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, nikoliv už vyhlášením v přítomnosti toho, komu je třeba usnesení oznámit. Požádal-li obviněný – ve snaze docílit vydání zprošťujícího rozsudku – o pokračování svého trestního stíhání v 3-denní lhůtě od doručení usnesení o zastavení řízení, učinil tak včas a soud má na základě této skutečnosti rozhodnout, že se v trestním stíhání pokračuje. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 7 Tz 112/2011 a podpůrně i citované nálezové judikatury Ústavního soudu představuje požadavek soudu, aby žádost o pokračování v zastaveném trestním stíhání byla podána již v době, kdy stěžovateli nebyly známy podrobné důvody, pro něž bylo v odvolacím řízení – na rozdíl od soudu prvního stupně – trestní stíhání zastaveno, a které zjistil teprve z písem ... | |
| III. ÚS 39/22 | 25. 7. 2023 | Princip plného odškodnění ovšem nevyjadřuje nárok poškozeného či jeho sukcesora na absolutní výši náhrady, ať již poskytnuté mimosoudně nebo soudem přiznané. Odráží povinnost aplikovat a interpretovat rozhodné právní normy způsobem, jenž realizuje náhradu újmy na zdraví, včetně jejích následků, s využitím všech dostupných právních prostředků a efektivně v místě i čase. Předmětem rozhodování obecných soudů byl nárok pozůstalé dcery na náhradu za výživné již (a po omezení žaloby jen) po dobu, kdy její matka, smrtelně zraněna následkem dopravní nehody, byla udržována při fyzické existenci ve vegetativním stavu. Poškozená tedy nebyla naprosto schopna úkonů či právních jednání, která by byť jen naznačovala skutečnou způsobilost k výkonu práv a plnění povinností rodiče ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. S obecnými soudy lze souhlasit potud, že nyní vzniklý právní stav není zákonem výslovně řešen. Ovšem právě v případech, kdy zákonná úprava nepostihuje veškeré možné si ... | |
| Pl. ÚS 24/23 | 18. 7. 2023 | 1. Pojem „jednotlivá část obce“ (§12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí) je třeba ústavně konformně vyložit tak, že touto částí nemusí být pouze souvislá část území obce, nýbrž i konkrétní označené nemovitosti. 2. Možnost obcí zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti je rovněž naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy). Jsou to totiž právě místní samosprávy, které mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě žití. Možnost do jisté míry individualizovat výši daní z nemovitosti proto sleduje účel zohlednit nerovné zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích. 3. V konkrétním případě, má-li daňový subjekt za to, že rozhodnutí příslušného finančního úřadu je protizákonné či dokonce protiústavní (včetně neústavní libovůle či diskriminace), má možnost obrany proti tomuto rozhodnutí prostřednictvím opravných prostředků včetn ... | |
| II. ÚS 3322/21 | 18. 7. 2023 | Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3296/21 konstatoval, že závěr obecných soudů o tom, že druhá ze stěžovatelek naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, je v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními (bod 56). Ústavní soud konstatuje nyní totéž ve vztahu ke stěžovatelce Mgr. Markétě Svobodové. V návaznosti na své konstatování Ústavní soud v bodech 56, 57 citovaného nálezu konkretizoval v rovině podústavního práva, že obecné soudy nedostály požadavkům kautel volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z toho plyne i v případě nynější stěžovatelky, na úrovni ústavní, porušení jedné z garancí spravedlivosti řízení a tedy čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o právu na soudní ochranu. Ústavní soud sdílí i závěr citovaného nálezu, že došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 L ... | |
| I. ÚS 1301/23 | 12. 7. 2023 | Nezbytným předpokladem naplnění smyslu a účelu jednak ústavně zaručeného práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jednak práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i smyslu a účelu práva podat opravný prostředek (stížnost) vůči prvostupňovému soudnímu rozhodnutí, je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížností kritice [srov. např. nálezy ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09 (N 134/53 SbNU 681), ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18 (N 21/92 SbNU 214), ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3003/19 (N 210/97 SbNU 258), ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3842/17 (N 106/89 SbNU 573), nález ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 1946/22 aj.]. Přestože dosavadní judikatura Ústavního soudu se týkala převážně osobní svobody či merita věci, nelze ani u rozhodnutí, že se vykoná dosud ne ... | |
| I. ÚS 759/23 | 11. 7. 2023 | Podle čl. 8 Listiny je osobní svoboda zaručena (odst. 1), nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (odst. 2), a zatčení je možné jen na základě odůvodněného rozhodnutí soudu (odst. 4). Zákonné vymezení představuje §69 odst. 1 trestního řádu, podle kterého je možné vydat příkaz k zatčení tehdy, je-li dán vazební důvod a přítomnost obviněného u výslechu nejde zajistit jiným způsobem; podle druhého odstavce musí příkaz kromě jednoznačné identifikace osoby, proti které směřuje, obsahovat stručný popis skutku, pro který je obviněný stíhán, označení trestného činu a přesný popis důvodů, pro které je příkaz vydáván. Příkaz k zatčení stěžovatelky, proti níž nebylo zahájeno trestní stíhání, neexistoval žádný vazební důvod, a který byl odůvodněn pouze neznámým pobytem (a z toho plynoucí nemožností doručit předvolání k jednání soudu), postrádá oporu nejen na úrovni ústavní ale i zákonné. Příkaz k zatčení nebyl ani dostatečně odůvodněn a pochybení ok ... | |
| I. ÚS 1222/22 | 27. 6. 2023 | 1. Prožití duševních útrap způsobených znásilněním není třeba prokazovat znaleckými posudky; je nutné odlišit „duševní útrapy“ (§2956 občanského zákoníku), které představují spíše netrvalou psychickou újmu způsobenou samotným invazivním aktem znásilnění, od „posttraumatické stresové poruchy“ (§2958 občanského zákoníku), která mívá pro znásilněnou osobu trvalejší zdravotní následky a k prokázání které by lékařského posudku mohlo být třeba. Uvedené kategorie představují odlišné následky, které nelze směšovat a které mohou zakládat rozdílné nároky. V adhezním řízení soud bez dalšího dokazování neučinil právní závěr o existenci posttraumatické stresové poruchy stěžovatelky, a závěr o absenci duševních útrap nevysvětlil dostatečně, ačkoliv vyplývá z charakteru prokázaného skutku. 2. Z ústavněprávního hlediska navíc není rozhodné, pod jaký konkrétní zákonný pojem soud traumatizující zážitek znásilněné stěžovatelky podřadí – považuje-li jej za „duševní útrapy“ ve smyslu obecného ustanovení §2 ... | |
| I. ÚS 463/23 | 27. 6. 2023 | Domáhá-li se zaměstnavatel úpravy (zproštění) povinnosti platit poškozenému (zaměstnanci) náhradu za ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti, musí on (nikoliv zaměstnanec) prokázat změnu poměrů poškozeného (zaměstnance), které byly rozhodující pro určení výše náhrady, nikoli pouze existenci okolnosti, pro niž by zaměstnanec nebyl schopen danou práci konat. Nerespektují-li obecné soudy toto rozložení důkazního břemene, poruší tím práva poškozeného (zaměstnance) na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s jeho právem na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). | |
| I. ÚS 281/23 | 27. 6. 2023 | Stěžovatel nedostal prostor, aby mohl reagovat na argumentaci obsaženou ve stížnosti státní zástupkyně a pokusit se tak ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zřejmé, že část nosných důvodů zamítavého rozhodnutí krajského soudu vychází z námitek vyjádřených až ve stížnosti a nikoli jen z jejího stručného vyjádření, jak je zaznamenáno v protokolu z veřejného zasedání. Stěžovatel neměl možnost seznámit se s oponentními námitkami státní zástupkyně, jimž krajský soud posléze přisvědčil, vyjádřit se a případně i navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch. | |
| I. ÚS 631/23 | 27. 6. 2023 | I. Při ukládání trestu musí mít trestní soud vždy na paměti principy proporcionality a ultima ratio. Obzvlášť důkladné odůvodnění vyžaduje rozhodnutí odvolacího soudu, ukládající trestní sankci přísnější, než jakou uložil soud nalézací. V případě ukládání trestu odnětí svobody rodiči je navíc třeba zohlednit nejlepší zájem dítěte a vypořádat všechny zvláštní okolnosti případu. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními, nebo zákonodárnými orgány, přičemž dítětem se podle čl. 1 této Úmluvy „rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve“; nelze proto použití „nejlepšího zájmu dítěte“ zužovat jen na dítě velmi nízkého věku, jak dovodil při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody Nejvyšší soud, neboť není pochyb o tom, že zv ... | |
| II. ÚS 3447/21 | 27. 6. 2023 | Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 hájí obecný restituční rámec věcný (náprava jen některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem) i časový (odnětí věcí v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Toto zákonné řešení, přijaté ostatně již na samém počátku restitučního procesu, se může navenek jevit v některých aspektech časově šířeji pojaté historické spravedlnosti jako nedostačující, neboť při uskutečňování křivd spáchaných komunistickým režimem docházelo také ke zneužívání právních předpisů přijatých před únorem 1948, nebo i k navázání na kontroverzní exekutivní akty z bezprostředně poválečného období. Zásada neprolomitelnosti restituční časové hranice, spojená s Ústavním soudem tradovanou maximou, že „řád minulosti nepodléhá soudu řádu přítomnosti“, však v posuzovaném případě velí k akcentu na zjištěné datum odnětí věcí státní mocí ještě před 25. 2. 1948, i když poválečný restituční proces vůči majetkům pozbytým v době nesvobody, započatý po konfiskac ... | |
| III. ÚS 3285/22 | 27. 6. 2023 | Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu jeho zásadní přípustnosti proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. Teprve shledá-li Nejvyšší soud jejich naplnění (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrny důvody nepřípustnosti. Nereaguje-li Nejvyšší soud náležitě na prá ... | |
| II. ÚS 297/22 | 26. 6. 2023 | Postavení poškozeného v trestním řízení je významné nejen proto, že je poškozený typicky důležitým pramenem důkazů, ale také proto, že v trestním řízení uplatňuje svá (ústavně zaručená) práva. Obecný soud rozhodující o přiznání náhrady škody či nemajetkové újmy v adhezním řízení podle §228 a §229 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním proto postupuje tak, aby mohl o uplatněném nároku poškozeného rozhodnout, respektive mu vyhovět, je-li pro takové rozhodnutí dostatečně zjištěn skutkový stav a jsou-li splněny další zákonné podmínky. Obecný soud má povinnost svým postupem usilovat o naplnění podmínek pro přiznání náhrady škody či nemajetkové újmy, a to zejména tehdy, je-li poškozený současně zvlášť zranitelnou obětí. Povinností obecného soudu je totiž také předcházet sekundární (či až terciární) viktimizaci obětí trestných činů, což může učinit i tím, že sám rozhodne o přiznání adhezního nároku, který tak oběť již nemusí uplatňovat v občanskoprávním řízení. Rozhodnutí soudu v a ... | |
| II. ÚS 2879/22 | 26. 6. 2023 | Redukované započítání soudem uložené povinnosti zdržovat se pod dohledem probačního úředníka ve stanoveném období v určeném obydlí nebo jeho části do výkonu uloženého trestu, nepřipouští-li tak výslovně zákon, je v nesouladu se základním právem zaručeným v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 2029/22 | 26. 6. 2023 | Exekuční soud sníží odměnu soudního exekutora podle §11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a to za podmínek vymezených závaznou judikaturou Ústavního soudu. Vedle případů předpokládaných tímto ustanovením může exekuční soud snížit sazbu odměny soudního exekutora pouze v případech hodných zvláštního zřetele. Své rozhodnutí přitom musí odůvodnit konkrétními výjimečnými okolnostmi projednávané věci. V ostatních případech exekuční soud není oprávněn na základě vlastního uvážení snížit sazbu odměny soudního exekutora. Pokud tak učiní, poruší tím ústavně zaručené právo soudního exekutora na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 1349/22 | 21. 6. 2023 | Podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči. Obecné soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvality komunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do střídavé péče může být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Nelze však vyloučit situaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemná komunikace natolik konfliktní, že brání svěření dítěte do střídavé péče. Poté však musí obecné soudy posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný, a zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit (viz nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ). Rodinné vztahy a okolnosti, jež je ovlivňuj ... | |
| Pl. ÚS 38/22 | 20. 6. 2023 | 2 | Případy, při nichž je doba nočního klidu vymezena dobou kratší než v zákoně nebo při nichž nemusí být doba nočního klidu dodržována, musejí být výjimečné a obec je povinna je dostatečně identifikovat přímo v obecně závazné vyhlášce. Výjimečnost stanovení kratší doby nočního klidu se posuzuje podle smyslu a účelu stanovené výjimky, která musí mít návaznost na výjimečnou společenskou událost a nesmí být paušální (§5 odst. 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění zákona č. 417/2021 Sb.). Nepostupuje-li obec v obecně závazné vyhlášce uvedeným způsobem, překročí meze samostatné působnosti [§35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] a obecně závazná vyhláška je, byť zčásti, v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky). |
| III. ÚS 446/22 | 20. 6. 2023 | Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda jeho rozhodnutí je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Tvrzení, že stěžovatelka měla reálně dosažitelnou možnost prodat své nemovitosti za cenu tehdy obvyklou, prokazovala nejen opakovanými svědeckými výpověďmi zájemce o koupi příslušných nemovitostí, ale i celou řadou dalších důkazů (znaleckými posudky a výpovědí znalce před obvodním soudem). Dospěl-li městský soud k opačnému závěru, kladl na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno. Tak tomu bylo právě v nyní posuzované věci, kdy závěr městského soudu, že nebylo prokázáno, že by se v roce ... | |
| III. ÚS 1125/23 | 20. 6. 2023 | Prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Pokud takto obecný soud nepostupuje, aniž by zároveň vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). | |
| IV. ÚS 1236/23 | 13. 6. 2023 | Aprobuje-li soud rozhodnutí státního zástupce o zničení věci podle §81b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přestože pro vydání takového rozhodnutí nebyly naplněny všechny podmínky stanovené tímto ustanovením, jde o nepřípustnou libovůli způsobující porušení ústavně zaručených práv vlastníka věci na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 1318/22 | 12. 6. 2023 | Jestliže obecné soudy neprosazovaly dosažení co možná nejvyrovnanější péče o nezletilé děti oběma rodiči prostřednictvím uspořádání, které by bylo přímo proti vůli dětí, nelze v takovém postupu spatřovat porušení práv stěžovatele (jako otce dětí) podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny; pro takový závěr je rozhodující, že obě děti lze považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že jsou schopny uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nevyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že by postoje dětí nebyly autentické nebo že by jejich vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby. | |
| III. ÚS 409/23 | 30. 5. 2023 | Pokud obecný soud nezaloží své rozhodnutí v řízení o péči o nezletilé na posouzení nejlepšího zájmu nezletilých, kterých se věc týká, což se projeví i v nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, a bez řádného odůvodnění nepřihlédne ani k vyjádřenému přání nezletilých, poruší právo účastníků na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i právo nezletilých zaručené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. | |
| I. ÚS 710/23 | 30. 5. 2023 | Porušení podmínek pro uložení pořádkové pokuty uvedených v §66 odst. 1 trestního řádu nelze mít za jednoznačné a nepochybné, když ze spisového materiálu a z vyjádření policejního orgánu zjevně vyplývá, že požadavek policejního orgánu na poskytnutí požadovaných informací nebyl ze strany stěžovatelky jednoznačně odmítnut. Uvedené platí tím spíše za situace, kdy policejní orgán požadoval po stěžovatelce, coby subjektu uchovávajícího data, jimž právní řád přisuzuje vysoký stupeň ochrany, poskytnutí zálohy aktuálního obsahu e-mailové schránky, a kdy současně z vyjádření policejního orgánu vyplývá, že stěžovatelka byla ochotna požadovanou zálohu aktuálního obsahu e-mailové schránky vydat, avšak relevantně požadovala předložení povolení soudu ke sledování osob a věcí ve smyslu §158d odst. 3 trestního řádu (či alespoň výrok tohoto rozhodnutí), přičemž prokazatelně nešlo o věc vedenou v režimu utajení. Neposkytl-li za takového stavu policejní orgán stěžovatelce povolení soudu a uložil-li jí poř ... | |
| IV. ÚS 1126/22 | 23. 5. 2023 | I. Náhrada škody za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení nemůže být odepřena proto, že poškozený nevyužil právní prostředky ochrany svého práva v podobě zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, když byly v konkrétní situaci neefektivní. To platí tím spíše, když §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nedopadá na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem. Opačný výklad porušuje právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Postup soudu, který v odůvodnění rozhodnutí nejprve konstatuje nesprávný úřední postup státního orgánu i vznik majetkové škody, následně se zabývá příčinnou souvislostí mezi nimi, a v ... |