| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| Pl. ÚS 10/06 | 13. 3. 2007 | 1 | 1. Obec je při výkonu samostatné působnosti (a v jejím rámci i při vydávání obecně závazných vyhlášek) limitována mezemi, které stanoví zákon [§35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 14, nález č. 78, vyhlášen pod č. 126/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 17/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 150, vyhlášen pod č. 583/2004 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 49/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 95, vyhlášen pod č. 227/2005 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 62/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 108, vyhlášen pod č. 280/2005 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 3/05 (Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 114, vyhlášen pod č. 445/2006 Sb.) a další ]. Pokud obec vystupuje jako subjekt urč ... |
| I. ÚS 101/05 | 13. 3. 2007 | Osobami zúčastněnými na řízení se mohou stát osoby, které byly na svých právech přímo dotčeny vydáním napadeného rozhodnutí, nejsou-li účastníky řízení před soudem, jen pokud výslovně oznámily, že budou v řízení práva zúčastněných osob uplatňovat (srov např. Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M., Správní řád soudní, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 57). Pokud jde o Přípravný výbor pro konání místního referenda, Ústavní soud již judikoval, že je zřejmé, že přípravný výbor není právnickou osobou [byť mu zákon přiznává procesní způsobilost - §91a soudního řádu správního, §9 odst. 2 písm. c), d), §57, §58 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, (dále jen "zákon o místním referendu")]. Přípravný výbor je však oprávněn ke všem procesním úkonům, které jsou spojeny s místním referendem, tedy nejen k těm úkonům, jež přímo zakotvuje zákon o místním referendu, ale i k případnému podání ústavní stížnosti, má-li za to, že "v průběhu soudn ... | |
| Pl. ÚS 69/04 | 8. 3. 2007 | 2 | 1. Znění §10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neobsahuje výslovné pravidlo, podle kterého by obec nesměla činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, zakázat na všech veřejných prostranstvích. Tento závěr lze dovodit z citovaného ustanovení jen pomocí argumentu a contrario. Tento argument však nelze použít bezvýhradně. V citovaném ustanovení se zákonodárce pokoušel zejména řešit střet ústavně zaručené svobody jedince, jeho práva na podnikání na jedné straně a ochrany veřejných zájmů a práva obce na samosprávu na straně druhé. Tento střet rozhodl zásadně tak, že obec může výkon určitých činností omezit, přizpůsobit svým podmínkám, nikoli však úplně zakázat. To však nemůže platit absolutně. Zcela zřejmé je to u ochrany takových ústavně chráněných právních statků, jako je zdraví a život. Neexistuje žádný racionální důvod, proč by obec měla mít povinnost trpět na některých svých veřejn ... |
| II. ÚS 458/06 | 8. 3. 2007 | Postupem soudu, jímž nebyl právní nárok stěžovatelky jako opatrovníka ustanoveného z řad advokátů na úhradu hotových výdajů a odměny od státu posouzen podle právní úpravy platné v době jejího ustanovení, došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku i k porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 42/05 | 8. 3. 2007 | Poměrně zásadní otázkou je posouzení rozsahu zmocnění, které je obsaženo v §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Toto ustanovení říká, že povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány. Jestliže na jedné straně si lze pod "činnostmi, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku" představit širokou řadu různorodých činností, které mohou v obci způsobovat problémy, musí mít na straně druhé obecní normotvůrce neustále na paměti ústavní a zákonný rámec, v němž se pohybuje a z něhož nem ... | |
| I. ÚS 722/05 | 7. 3. 2007 | Z obecného hlediska je vhodné znovu připomenout, co Ústavní soud zdůraznil např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 78, vyhlášen pod č. 349/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 89, vyhlášen pod č. 220/2005 Sb.). Nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud. Jeho nestrannost a nezávislost je hodnotou, jež prospívá všem, neboť je jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Pouze nestranný soud je způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem. Nezávislost a nestrannost však představují ideální typy, které nikdy nelze naplnit absolutně, a je možné se k nim pouze přibližovat, což je dáno jejich sociální povahou. Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení, kdy pojem strana ř ... | |
| I. ÚS 527/06 | 7. 3. 2007 | Ústavní soud poukazuje zejména na §85 odst. 2 větu před středníkem zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině"), dle kterého oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Vyživovací povinnost k dítěti tedy mají oba rodiče, byť nikoli stejným dílem. Současně platí, že dle §85 odst. 2 věty za středníkem zákona o rodině má dítě právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Jestliže tedy takové právo existuje, pak již jen z tohoto důvodu by měl soud životní úroveň rodičů při určování výše výživného pro nezletilé děti - z úřední povinnosti - zjišťovat (srov. též II. ÚS 519/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 64). V předmětné věci šlo podle §81 odst. 1 občanského soudního řádu o věc, v níž může soud zahájit řízení i bez návrhu (návrh na snížení výše výživného pro nezletilé děti stěžovatele); byly tak naplněny podmínky uplatnění zásady vyhledávací v řízení před ci ... | |
| Pl. ÚS 4/05 | 6. 3. 2007 | 2 | V případech, kdy obec vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případě výslovného zákonného zmocnění, protože je vázána čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto základním zákonným zmocněním je pro obce ustanovení §10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). |
| Pl. ÚS 3/06 | 6. 3. 2007 | 2 | Nedostatek výslovné úpravy právních poměrů vlastníka honebních pozemků, který ukončil své členství v honebním společenstvu postupem podle §26 odst. 3 zákona č. 449/2001 sb., o myslivosti, nepřekáží tomu, aby jeho vztah k honebnímu společenstvu, které využívá nadále jeho pozemky k výkonu práva myslivosti, byl na základě pozitivního práva vyložen. Ve vztahu k tomu, co je předmětem daného občanskoprávního řízení a čemu je podřízeno obsahové vymezení návrhové legitimace rozhodujícího soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (§64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), je v úrovni tohoto práva vlastní závěr, že vlastníku honebních pozemků přísluší od honebního společenstva náhrada podle obdobného užití §30 odst. 2 zákona o myslivosti, o které rozhodne (v případě absentujícího správního rozhodnutí o přičlenění pozemků k honitbě) soud. |
| Pl. ÚS 8/06 | 1. 3. 2007 | 1 | Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a jedním z jeho základních pilířů je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzován i obsah normativních právních aktů, včetně prováděcích předpisů [jejich nejasné a neurčité konstrukce ve svých důsledcích mohou vést též k porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a působení právních předpisů do doby minulé, resp. jejich vliv na minulé právní skutečnosti, protože případná nepřípustná retroaktivita je též v rozporu s postuláty demokratického právního státu. Principu právní jistoty odpovídá takový vliv nové právní úpravy na existující právní vztahy, jestliže jejich vznik, právní nároky i vykonané právní úkony založené před nabytím účinnosti nové regulace se řídí zrušenou právní normou. Přechodná ustanovení vyhlášek č. 2 ... |
| I. ÚS 35/06 | 28. 2. 2007 | 2 | Základním pochybením soudu je skutečnost, že se tento soud v podstatných okolnostech odchýlil od závěrů soudu prvního stupně, aniž - v zásadě - v tomto směru umožnil stěžovateli právně argumentovat (protiargumentovat) a navrhovat důkazy. To se týká zejména stěžejní otázky, kdy došlo k přechodu nemovitostí na stát, a zda měl tedy stěžovatel postupovat podle restitučních přepisů či zda mohl použít předpisů obecných. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že konfiskační výměr nevydal okresní národní výbor ale okresní správní komise, že žalovaní v dané věci majetek nevydrželi a zejména, že se stěžovatel mohl věcí domáhat pouze při splnění podmínek restitučních zákonů a na jejich základě; právě v tomto směru - opět na rozdíl od soudu prvního stupně - shledal i údajný nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnictví. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadní změna právního náhledu, jež neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, musí ob ... |
| II. ÚS 459/06 | 22. 2. 2007 | Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu. | |
| I. ÚS 601/04 | 21. 2. 2007 | 2 | 1. Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o výkonu trestního rozsudku cizího státu (na základě mezinárodních dohod) je taková změna podmínek výkonu trestu, která ve výsledku nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného. Tento institut výkonu trestního rozsudku cizího státu je především projevem snahy společnosti zmírnit nepříznivé dopady spojené s výkonem trestu v zahraničí, někdy v prostředí kulturně a sociálně odlišném od podmínek evropských. Legitimním cílem zákonodárce je ochrana vlastních občanů před tímto negativním působením nastupujícím nad rámec účinků, jež jsou určitému druhu trestu vlastní z jeho samotné podstaty. Účelem takového postupu státu, který umožní výkon cizího trestního rozsudku na svém území, je tak především humanitární působení vůči odsouzenému s cílem odstranit přemíru negativních vlivů na odsouzeného, a to na jeho vlastní žádost, nikoliv však snížení trestu, zvláště když je zachování výměry trestu výslovnou podmínkou předávajícího státu. 2. Ústavní so ... |
| I. ÚS 521/06 | 21. 2. 2007 | 2 | Rozhodnutí policejního orgánu o spojení věcí dle §20 odst. 1 trestního řádu je ve smyslu §119 odst. 2 trestního řádu usnesením, přičemž se jeho oznámení nedělo "vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit"; bylo nezbytné - s ohledem na §137 odst. 3 in fine trestního řádu - oznámit dané usnesení doručením jeho opisu jak stěžovateli, tak jeho obhájci. Jestliže tak orgány činné v trestním řízení neučinily, postupovaly v rozporu s §137 odst. 1 a 3 trestního řádu a předmětné rozhodnutí o spojení věcí zákonem stanoveným postupem nebylo vydáno. Ne každé případné porušení podústavního práva automaticky znamená (bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; pouze nesprávná aplikace práva, kterou lze opodstatněně kvalifikovat jako takovou aplikaci, jež má za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele, může být pak důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ústavní soud nepos ... |
| II. ÚS 490/04 | 21. 2. 2007 | Obecné soudy poruší právo obžalovaného na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže po zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování neodůvodní, proč v předmětné věci není třeba zjišťovat skutečnosti, bez jejichž spolehlivého prokázání není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (na niž obžalovaný v návrhu výslovně odkázal) možno hovořit o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. | |
| II. ÚS 566/06 | 20. 2. 2007 | 2 | Ústavní soud se musel tvrzeným pochybením dovolacího soudu věcně zabývat už jen s ohledem na čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Ústavní soud by se však takovými věcmi zabývat neměl. Nemá-li tomu tak být, je patrně nutné ve vztahu k dovolacímu řízení provést interpretační a aplikační, resp. legislativní změnu. I když lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že dané pochybení je výjimečné, k podobným pochybením obecných soudů dochází, neboť žádná lidská činnost není prosta omylů, což přirozeně platí i pro práci soudů, včetně soudu ústavního. Systém přezkumných instancí přirozeně nelze budovat ad infinitum, avšak není udržitelné, aby Ústavní soud v obdobných případech nahrazoval činnost obecných soudů. Jeho úkoly jsou v čl. 83 Ústavy České republiky vymezeny jinak. |
| II. ÚS 568/06 | 20. 2. 2007 | 2 | Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona a který zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Toto ustanovení je ze své podstaty ustanovením představujícím institucionální garanci a zavazujícím tak zákonodárce specificky chránit instituty rodičovství a rodiny. Toto ustanovení nelze považovat za ustanovení obsahující základní právo. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že toto ustanovení je podřazeno výhradě zákona; podle čl. 41 Listiny základních práv a svobod se jej totiž lze dovolávat jen v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Navíc systematicky je toto ustanovení řazeno do kategorie práv sociálních, která jsou považována spíše za součást ústavního soft law (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 8/05 a sp. zn. IV. ÚS 113/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 112, a svazek 38, nález č. 172), na rozdíl od klasických práv základních ( ... |
| Pl. ÚS 34/06 | 20. 2. 2007 | Obec je při výkonu samostatné působnosti (a v jejím rámci i při vydávání obecně závazných vyhlášek) limitována mezemi, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Sebelépe míněný věcný záměr pro vydání obecně závazné vyhlášky nepřeváží nad povinností respektovat ústavní rámec daný pro vydávání obecně závazných předpisů. Lze přisvědčit argumentaci, že obec nemůže na základě zákonného zmocnění daného §13 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, přistoupit k paušálnímu zákazu konzumace alkoholických nápojů, tedy jindy než pouze v případě konání kulturní, společenské nebo sportovní akce přístupné veřejnosti, přičemž i v takovém případe je třeba zvažovat důvodnost stanovení předmětného zákazu. | |
| Pl. ÚS 77/06 | 15. 2. 2007 | 1 | Vybočení z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům může nabýt povahy překročení intenzity daného návrhu anebo povahy extenzivního překročení předmětu vymezeného návrhem zákona. První případ bývá U. S. doktrínou označován jako tzv. legislativní jezdci ("legislative riders"), jejichž používání je v USA často a vzrušeně diskutováno, nicméně je považováno sice za nežádoucí, avšak ústavně konformní formu pozměňovacích návrhů. Od tohoto prvního případu je však nutné odlišit druhý případ, nazývaný "wild riders" (tzv. divocí jezdci). V tomto případě jde o překračování kritérií testu uplatňovaného na základě tzv. germaneness rule, tj. pravidla úzkého vztahu. Jinými slovy, jde o testování otázky, zda v konkrétním případě jde o řádný pozměňovací návrh anebo o návrh, pro který se v českém prostředí vžilo označení tzv. "přílepek". V tomto případě se technikou pozměňovacího návrhu k návrhu zákona připojí úprava zcela jiného zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího. Poslanecká sně ... |
| I. ÚS 459/06 | 14. 2. 2007 | Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu. | |
| IV. ÚS 356/04 | 13. 2. 2007 | 2 | Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil stěžovatelčino právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nezohledněním absence poučení o dovolání, zejména o délce lhůty stanovené k jeho podání v napadaném rozhodnutí vrchního soudu, a odmítnutím stěžovatelčina dovolání pro opožděnost vyložil intertemporální konflikt starého a nového práva tak, že svým formalistickým postupem nadměrně ztížil realizaci procesních práv stěžovatelky. Bylo však na Nejvyšším soudu, aby ten naopak za dané situace, podle mínění Ústavního soudu značně neobvyklé, umožnil stěžovatelce uplatnění jejích procesních práv a s ohledem na kautely spravedlivého procesu a právní jistoty analogicky aplikoval ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001, a aby tedy vztáhl poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti a lhůtě k podání dovolání též na řízení, na něž se užije předchozí procesní úprava. |
| III. ÚS 624/06 | 8. 2. 2007 | Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a je závazný i pro samotný Ústavní soud. Obecný (odvolací) soud svým postupem v předmětné věci závazný právní názor vyjádřený v předchozím nálezu Ústavního soudu v téže věci nerespektoval. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Zároveň však Ústavní soud opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole neb ... | |
| Pl. ÚS 38/06 | 6. 2. 2007 | 1 | 1. Vycházeje ze smyslu a účelu §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.] konstatoval, že změna ke zrušení navrhovaného zákonného ustanovení zakládá důvod zastavení řízení o kontrole norem toliko tehdy, je-li pro posouzení ústavnosti tohoto ustanovení rozhodná. Uvedený právní názor byl následně potvrzen řadou dalších nálezů Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 38/04, sp. zn. Pl. ÚS 43/04, sp. zn. Pl. ÚS 5/05 - Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 125, svazek 38, nález č. 139, svazek 41, nález č. 77, vyhlášeny pod č. 409/2006 Sb., pod č. 354/2005 Sb. a pod č. 303/2006 Sb.). Od uvedené je ale odlišná situace, v níž nedochází ke změně, nýbrž ke zrušení napadeného ustanovení a jeho nahrazení ustanovením (příp. právním předpisem) novým, a to i v případě jejich identického znění. Jelikož normativní existence právní ... |
| I. ÚS 531/05 | 6. 2. 2007 | 2 | Pojmem stavba ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, se rozumí stavba jako nemovitá věc ve smyslu občanského zákoníku. |
| II. ÚS 828/06 | 6. 2. 2007 | 2 | Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy ... |
| I. ÚS 460/06 | 6. 2. 2007 | Ústavní soud rozhodl ve skutkově i právně obdobné věci téže stěžovatelky s tímtéž účastníkem řízení nálezem sp. zn. I. ÚS 474/06 ze dne 27. září 2006 ve znění opravného usnesení sp. zn. I. ÚS 474/06 ze dne 10. listopadu 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172), jímž stěžovatelce vyhověl. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. V tomto smyslu je právním názorem vysloveným v citovaném nálezu Ústavní soud při dalším rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech vázán (srov. §13 a 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Proto, pokud jde o odůvodnění tohoto nálezu, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 474/06, případně dalších nálezů, které byly na základě tohoto pilotního nálezu později vydány, v nichž Ústavní soud, stručně řečeno, konstatoval, že pokud podle zákona č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., ... | |
| III. ÚS 681/06 | 2. 2. 2007 | Jako soudní orgán ochrany ústavnosti uplatňuje Ústavní soud svou kasační pravomoc teprve tehdy, octnou-li se rozhodnutí obecných soudů v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná-li se o způsob, jakým obecné soudy v trestních věcech kvalifikovaly skutek pachatele, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen v případech zcela zjevného porušení základních zásad trestního práva hmotného či flagrantního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud v dané věci neshledal, že by obecné soudy pochybily při posuzování naplnění subjektivní stránky trestného činu (nepřímého úmyslu) podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen. "tr. zákon") a při zkoumání podmínek zániku trestnosti pokusu podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zákona. Zda byl pachatel při útoku srozuměn se smrtí poškozeného (nepřímý úmysl), lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného ... | |
| I. ÚS 563/06 | 1. 2. 2007 | 2 | Nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení právě proto, že jím dochází k omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv člověka, je třeba považovat za opatření výjimečné. K použití tohoto ustanovení je proto třeba přistupovat pouze za přísného dodržení všech jeho podmínek a ty vykládat restriktivně; to je v souladu s obecnou zásadou plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, totiž zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), promítající se do ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, a spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen tehdy, pokud je to nezbytně nutné. V tomto směru lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 177), v němž se rozhodovalo ve srovnatelné věci. Před nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu je třeba vždy trvat na vyčerpání všech možností k vyšetření duševního stavu jiným způsobem. Je tedy nutno ... |
| III. ÚS 555/06 | 31. 1. 2007 | 2 | Při absenci (mlčení) intertemporálních ustanovení, jež by dávaly odpověď na otázku dosahu staré právní úpravy pro právní vztahy již vzniklé a přetrvávající i po jejím zrušení (změně), ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dovodil z pohledu ústavních kautel v určitých případech rovněž důvodnost relevance aplikace právní úpravy dosavadní i po nabytí účinnosti právní úpravy nové [sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, IV. ÚS 178/04, II. ÚS 444/03 a další (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nálezy č. 174 a č. 191, svazek 36, nález č. 18, svazek 37, nález č. 134)], lze-li pro uvedený postup shledat kvalifikované rozumné a opodstatněné důvody. |
| IV. ÚS 189/06 | 31. 1. 2007 | 2 | Obecný soud je povinen zabývat se informacemi, které žalovaná strana v odůvodnění odporu uvedla. Není postačující, pokud soud pouze konstatuje, že byl podán odpor, avšak nezabývá se řádně rozporem mezi tvrzeními stran řízení. Pokud žalovaná strana v odporu uvede, že s výší dluhu a způsobem jeho uhrazení byla seznámena teprve v důsledku soudního řízení, je povinností soudu provést dokazování, zda žalující strana skutečně vynaložila nezbytně nutné úsilí k tomu, aby se domohla svých práv. |
| III. ÚS 558/06 | 31. 1. 2007 | 2 | Ústavní soud v dané věci zkoumal, zda napadená rozhodnutí obecných soudů nezasahují do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je podle judikatury Ústavního soudu i judikatury Evropského soudu pro lidská práva integrální součástí ochrany majetkových práv. Stěžovatelka se jako advokátka nechala v občanském soudním řízení ustanovit opatrovníkem asi ve dvou stech případech, což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok; je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. V době, kdy byla stěžovatelka ustanovena jako opatrovník, platila právní úprava obsažená v zákoně č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění p ... |
| I. ÚS 687/05 | 31. 1. 2007 | 2 | Ochranu vlastnického práva nelze zužovat pouze na ochranu konkrétních subjektivních oprávnění vlastníka, je třeba ji poskytnout též k zajištění výkonu vlastnického práva, včetně plnění případných povinností spojených s vlastnictvím. Jde o výron konstrukce vlastnického práva, vyjádřeného dikcí "Vlastnictví zavazuje." (srov. čl. 11 odst. 3 větu první Listiny základních práv a svobod). Z tohoto důvodu je nezbytné vytvořit vlastníkovi dostatečný prostor, tj. poskytnout mu adekvátní soudní ochranu, i proto, aby své povinnosti mohl řádně plnit. Z tohoto pohledu má vlastník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu vůči neoprávněnému uživateli, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení. |
| IV. ÚS 553/06 | 30. 1. 2007 | 2 | Právo azylu nelze považovat za právo nárokové; ani Listina základních práv a svobod, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána, nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto. Rozhodnutí o neudělení politického azylu cizinci nemusí proto být nesouladné s čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Není vyloučeno, že ústavní stížnost namítající neudělení azylu může být Ústavním soudem posouzena z pohledu jiných ustanovení chránících základní lidská práva a svobody, zejména v případech, kdy má být vykonáno správní vyhoštění stěžovatele z území České republiky, trest vyhoštění nebo kdy má dojít k vydání do ciziny podle trestního řádu. Rozhodnutí vyhostit cizince - žadatele o azyl - může vyvolat problém z hlediska čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (s nímž koresponduje čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jestliže existují závažné a ověřené důvody se domnívat, že dotyčný je vystaven reálnému riziku, že by b ... |
| IV. ÚS 787/06 | 29. 1. 2007 | 2 | Volební soudnictví je založeno na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti. Tuto možnou příčinnou souvislost je však třeba vykládat nikoli jako pouhou abstraktní možnost, nýbrž je třeba ji v řízení řádně prokázat. |
| I. ÚS 626/06 | 25. 1. 2007 | 2 | Ústavní soud připomíná myšlenku, kterou však sám odvolací soud vyjádřil ve svém rozhodnutí slovy "byť nelze po kupujícím požadovat, aby pro znalecké posouzení zvolil znalce, který si bude účtovat za posudek relativně nejnižší možnou cenu", leč v další úvaze se jí již neřídil, protože současně také dovodil, že "nelze také na prodávajícího přenášet povinnost hradit jako náklad související s uplatněním práva z odpovědnosti za vady zcela přemrštěné a neodpovídající náklady". Takový závěr, tj. že v případě stěžovatele šlo o přemrštěně vysoký náklad za pořízení znaleckého posudku, však z obsahu spisu dovodit nelze. Ostatně uvedené hodnocení krajského soudu je podle názoru Ústavního soudu i vnitřně rozporné, protože jeho důsledné uplatnění by jednoznačně nutilo kupujícího, aby pro jistotu vyhledával větší množství znalců a zjišťoval jejich cenu za posouzení vady, aby se vyvaroval eventuálně hrozícího závěru, že soud cenu, kterou zaplatil za znalecký posudek, posoudí jako přemrštěnou a zcela n ... |
| III. ÚS 639/06 | 25. 1. 2007 | 2 | Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní", platí i pro rozhodování o nákladech řízení. I když z ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu přímo nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, neznamená to, že tak soud nemůže učinit na základě úv ... |
| III. ÚS 191/06 | 25. 1. 2007 | 2 | Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Ústavn ... |
| I. ÚS 260/06 | 24. 1. 2007 | 1 | Jedním z kritérií, jak diferencovat veřejnou instituci od instituce soukromé, je právě způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu). Nicméně Ústavní soud současně poukazuje na nutnost reflexe toho, že pro konečný závěr, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, je třeba akcentovat i jiná kritéria. Zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z "převahy" znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické. Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda d ... |
| II. ÚS 692/06 | 24. 1. 2007 | Postupem soudu, který rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě bez jeho přítomnosti a slyšení, došlo k porušení práva obviněného zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a v důsledku toho i k porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 29/06 | 24. 1. 2007 | Záruky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud je odsouzení stěžovatele pro skutek v celém rozsahu založeno téměř výlučně na výpovědi svědka, který ho jako jediný přímo usvědčuje a kterého stěžovatel neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat v žádném stadiu trestního řízení, byl postup orgánů činných v trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup ve vztahu ke jmenovanému svědkovi v rozporu nejen se základními zásadami trestního řízení, ale i s pravidly spravedlivého procesu. | |
| III. ÚS 816/06 | 19. 1. 2007 | Podezření, odůvodňující zahájení trestního stíhání podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu, může být založeno na výsledcích použití operativně pátracích prostředků podle ust. §158b a násl. tr. řádu. Při rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu postačuje tento postup k odůvodnění zahájení trestního stíhání, aniž by orgány činné v trestním řízení vykročily z mezí práva jednoduchého či ústavního. V případech, kdy je jediným usnesením policejního orgánu rozhodováno o zahájení trestního stíhání více osob, je třeba posoudit, zda se lze z hlediska ústavně chráněných práv obviněného spokojit s postupem, kdy jsou některým ze spoluobviněných věnována jen velice stručná místa v textu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud zde má na zřeteli nebezpečí, že by pochybením či libovůlí orgánů činných v trestním řízení byla k řadě stíhaných pachatelů připojena i osoba, jejíž trestní stíhání by nebylo dostatečně odůvodněno. V usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin účast na z ... | |
| IV. ÚS 393/06 | 18. 1. 2007 | Řízení před Ústavním soudem není řízením o majetkových nárocích ve smyslu §14 odst. 1 až 4 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť jeho předmětem jsou výlučně otázky ústavněprávní; z toho vyplývá, že prohlášení konkursu na majetek stěžovatele nezpůsobuje přerušení řízení o podané ústavní stížnosti, a že tudíž návrh správce konkursní podstaty na pokračování tohoto řízení je irelevantní. Vstup správce konkursní podstaty do řízení před Ústavním soudem namísto úpadce je již z tohoto důvodu vyloučen. Navíc je nepochybné, že postavení správce konkursní podstaty i v širších souvislostech právního řádu nemůže téhož povolávat k ochraně základních práv, o nichž stěžovatel jakožto jejich nositel tvrdí, že byla veřejnou mocí zasažena; opačný výklad by stěžovatelova ústavní práva eliminoval, neboť by do důsledku vzato zpochybnil jemu samotnému ústavně zaručenou aktivní legitimaci v řízení před Ústavním soudem, ba dovolil by správci konkursní podstaty i volně disponovat s již podanou ústavní stížností. ... | |
| Pl. ÚS 55/05 | 16. 1. 2007 | 1 | Posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti. Ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry. Zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti ... |
| Pl. ÚS 36/05 | 16. 1. 2007 | 2 | Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana. Zdrojem veškeré státní moci je lid a je vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy). Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Odstavec druhý téhož článku dává každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z přezkumné pravomoci soudu však nesmí být vyloučena rozhodnutí týkající se základních práv a svobod, jejichž ochrana je zakotvena v ústavním pořádku České republiky. Rozhodováním o zařazení léčivých přípravků do sez ... |
| II. ÚS 530/06 | 11. 1. 2007 | 2 | Pro určení doby, od kdy byla osobní svoboda skutečně omezena, nemůže být rozhodující až datum a čas sepsání protokolu o zadržení podezřelé osoby. Posunem doby sepsání protokolu o zadržení podezřelého nelze fakticky prodlužovat dobu omezení osobní svobody nad nepřekročitelný limit uvedený v §76 odst. 4 trestního řádu. Je věcí obecných soudů provést v případě pochybností o počátku skutečného omezení osobní svobody z úřední povinnosti důkazy tak, aby byl tento údaj objektivně zjištěn. |
| IV. ÚS 273/05 | 11. 1. 2007 | 2 | Ústavní stížnost není takovým procesním prostředkem, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu s odůvodněním neuplatnění řádného opravného prostředku tvrzením, že by tento neposkytl efektivní opravný prostředek. Ústavní stížnost lze podat zpravidla až tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a nemůže se tedy svých základních práv a svobod domoci jiným zákonným způsobem. Povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám přísluší vedle Ústavního soudu taktéž obecným soudům (čl. 4 Ústavy České republiky). Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. sp. zn. II. ÚS 629/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69) poukázal na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu. Je těžko představitelné, aby opatrovník, který je ... |
| II. ÚS 493/05 | 11. 1. 2007 | Porušením kogentního ustanovení správního řádu soudního je postup Nejvyššího správního soudu, který za situace, že zjistí důvodnost kasační stížnosti, napadené rozhodnutí nezruší a v odůvodnění vysloví právní názor k otázce, která nebyla předmětem řízení před krajským soudem Účelem zavedení prekluzivních lhůt pro vyměření bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i jejich povinnosti, které zejména pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty s určitými problémy. Výklad §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vycházející z úvahy, že skutečnosti navozené fikcí "doručení" rozhodnutí o vyměření ve smyslu ustanovení §46 odst. 5 citovaného zákona, které byly objektivně v rozporu s realitou, lze následně použít jako skutečnost nikoliv fiktivní, nýbrž reálnou, je interpretací, jež vybočuj ... | |
| III. ÚS 887/06 | 10. 1. 2007 | 2 | Dospěl-li Ústavní soud při ústavně konformní interpretaci relevantního jednoduchého práva (§90 odst. 1 soudního řádu správního, §60 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů) k právnímu názoru, dle něhož každé vyslovení neplatnosti ve volebním soudnictví nemusí mít za následek opakování voleb, a vychází-li z maximy, dle níž rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku (§64 soudního řádu správního ve spojení s §155 a 157 občanského soudního řádu), pak z uvedených východisek vyplývá závěr, dle něhož volební soud po vyslovení neplatnosti volby kandidáta, jež nemá za následek opakování voleb, má ale za následek nutnost opravy zápisu o výsledku voleb do zastupitelstva obce (města), jakož i opravu vyhlášení výsledku voleb, příslušným volebním orgánům provedení této opravy ve výroku svého rozhodnutí uloží. Vyslovení neplatnosti hlasování, neplatnosti voleb nebo neplatnosti volby kandidáta volebním soudem musí tudíž obsahovat i její důsledek ... |
| III. ÚS 885/06 | 10. 1. 2007 | 2 | Dospěl-li Ústavní soud při ústavně konformní interpretaci relevantního jednoduchého práva (§90 odst. 1 soudního řádu správního, §60 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů) k právnímu názoru, dle něhož každé vyslovení neplatnosti ve volebním soudnictví nemusí mít za následek opakování voleb, a vychází-li z maximy, dle níž rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku (§64 soudního řádu správního ve spojení s §155 a 157 občanského soudního řádu), pak z uvedených východisek vyplývá závěr, dle něhož volební soud po vyslovení neplatnosti volby kandidáta, jež nemá za následek opakování voleb, má ale za následek nutnost opravy zápisu o výsledku voleb do zastupitelstva obce (města), jakož i opravu vyhlášení výsledku voleb, příslušným volebním orgánům provedení této opravy ve výroku svého rozhodnutí uloží. Vyslovení neplatnosti hlasování, neplatnosti voleb nebo neplatnosti volby kandidáta volebním soudem musí tudíž obsahovat i její důsledek ... |
| IV. ÚS 129/06 | 4. 1. 2007 | 2 | Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí civilního řízení, rozhodnutí obecného soudu musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. V postupu spočívajícím v mechanické aplikaci ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu a pouhém formálním odkazu na ustanovení zákona lze spatřovat jisté prvky nahodilosti a libovůle, představující v konečném důsledku zásah do základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |