| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 1713/13 | 23. 2. 2015 | K restitucím nelze přistupovat příliš formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Jestliže obecné soudy svými rozhodnutími založily právní stav, na základě kterého rozhodnutí správních orgánů nemohou být podrobena přezkumu, resp. věc projednána podle části páté občanského soudního řádu podle dosavadních předpisů, a současně znemožnily stěžovatelce domoci se odškodnění, neboť podle nového předpisu není oprávněnou osobou, porušily tak základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 1251/14 | 23. 2. 2015 | V případech, v nichž Listina základních práv a svobod zaručuje soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, neboť se jedná o rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2), jsou obecné soudy povinny poskytnout plný soudní přezkum bez omezení. V soudním řízení správním tedy v takových případech nelze o správní žalobě rozhodovat v režimu dle §65 odst. 2 soudního řádu správního. Rozhodování o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se ve vztahu k držitelům registrace těchto léčivých přípravků a účastníkům správního řízení podle §39g odst. 1 téhož zákona týká jejich základních práv a svobod podle Listiny (a to práva na podnikání zaručeného čl. 26 Listiny a případně též práva na rovné zacházení vyplývajícího z čl. 1 Listiny), a proto musí podléhat plnému s ... | |
| I. ÚS 2852/14 | 23. 2. 2015 | I. V řízení před soudem mohou být jako důkaz použity zásadně jen takové výpovědi svědků či dalších osob, včetně rekognicí, jejichž provedení měla obhajoba možnost být přítomna a aktivně účastna. Pouze ve výjimečných případech lze přistoupit k použití takového důkazu (výpovědi svědka) provedeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158a trestního řádu, jehož se obhajoba nemohla účastnit. Zvláště v případech, kdy takový důkaz má být rozhodujícím či dokonce jediným důkazem o vině obžalovaného, je naprosto nezbytné, aby se orgány činné v trestním řízení nespoléhaly automaticky na možnost použití důkazu v režimu §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu (čtení protokolu o výpovědi svědka), ale vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení dotčeného úkonu, jehož by se již obhajoba mohla účastnit, a to nejlépe v řízení před soudem. Teprve pokud toto úsilí bylo marné či onen úkon nelze opakovat z povahy věci, je možné připustit odsouzení obžalovaného založené rozhodující či plnou měrou na ... | |
| I. ÚS 1397/14 | 19. 2. 2015 | I. Zvláštní postavení poškozeného odůvodňuje zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§154 odst. 2 trestního řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných skutkových okolností. Z ústavněprávního hlediska jde o přímé naplnění ústavního imperativu ochrany majetku, resp. legitimního očekávání v jeho ochranu či náhradu, což je spjato stejně jako výsada iuris puniendi s povahou moci moderního státu, který na jedné straně ve veřejném zájmu rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán (čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na druhé straně proto zakazuje brát obětem trestné činnosti právo do svých rukou a zaručuje soudní ochranu jejich práv. II. Rozhodování podle §154 odst. 2 trestního řádu se proto nemůže s ohledem na restorativní funkci trestního řízení a trestního práva poměřovat ryze podle zásad nalézání o sporných soukromoprávních nárocích v civilním procesu. III. K rozhodnutí o po ... | |
| III. ÚS 2301/14 | 19. 2. 2015 | Zabere-li obecný soud v trestním řízení věc či jinou majetkovou hodnotu užitím zákonného ustanovení, které svým zněním a smyslem nedopadá na druh zabíraného majetku, poruší tím ústavně zaručené právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z rozhodnutí obecných soudů, jimiž se zabírá věc či jiná majetková hodnota dle ustanovení §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, musí být zřejmé, z jakého důvodu lze zabíranou věc chápat jako hodnotu získanou trestným činem či jako odměnu za něj. | |
| III. ÚS 3564/14 | 18. 2. 2015 | Oprávněný, který usiluje o výkon svého práva cestou exekuce, nemůže být povinován k zaplacení náhrady nákladů nesprávného provedení exekuce [obdobně nález sp. zn. I. ÚS 923/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 224/59 SbNU 275)]. | |
| II. ÚS 1333/14 | 18. 2. 2015 | Pokud se soud nezabýval účelností nákladů řízení spočívajících v nákladech na právní zastoupení České televize ve sporu o zaplacení televizního poplatku ve výši 28,81 Kč a nerespektoval ústavněprávní výklad Ústavního soudu k této věci, porušil právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 3910/13 | 17. 2. 2015 | Osobami, které jsou přímo dotčeny na svých veřejných subjektivních právech rozhodnutím o výši úhrad léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely hrazených ze zdravotního pojištění, musí být též účastníci řízení podle §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jedině tak jim bude zajištěno právo na soudní ochranu a na spravedlivý (řádný) proces garantované Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.) zdůraznil, že rozhodování o zařazení léčivých přípravků do seznamu léčiv hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění zasahuje do práv jejich výrobců a distributorů, což se musí promítnout též do výkladu čl. 36 odst. 1, resp. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí správního orgánu musí být založeno na objektivních a ověřitelných kritériích, aby bylo soudně ... | |
| III. ÚS 916/13 | 17. 2. 2015 | I. Osobní svoboda, jejíž ústavní garance je zakotvena v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, představuje v demokratickém a právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a svým jednáním usilovat o vlastní štěstí. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek jejího omezení představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci. II. Nařízením předběžného opatření podle §76a občanského soudního řádu, ve znění účin ... | |
| II. ÚS 1180/14 | 17. 2. 2015 | Důkazní řízení spočívá v provedení důkazů a jejich hodnocení, které ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem zakládá porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v důsledku porušení zásady přímosti. Dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se k prováděným důkazům. Jestliže odvolací soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám zopakoval, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ... | |
| IV. ÚS 2281/14 | 10. 2. 2015 | Vzhledem k tomu, že vlastník bytu, ač prokazatelně seznámený s tím, že byt užívaný nájemcem je třeba uvést do stavu způsobilého řádného užívání, neposkytnul potřebnou součinnost, nájemci nezbylo než urychleně provést na vlastní náklady nezbytné opravy. Interpretace ustanovení §691 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle níž byl požadavek na jejich uhrazení posouzen jako požadavek nesplňující náležitosti vyrozumění požadované citovaným ustanovením s odůvodněním, že lhůta pro odstranění vad formulovaná slovy "neprodleně" je neurčitá či nepřiměřená, je zcela nepřiléhavá okolnostem daného případu a vykazuje znaky přepjatého formalismu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ve svém důsledku vede k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. Porušení práva na spravedlivý (řádný) proces je nutné dovodit i z toho, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění rozhodnutí zakotvené v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu ... | |
| I. ÚS 2826/13 | 10. 2. 2015 | Rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ve smyslu §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle §283 písm. d) tr. řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v §286 odst. 1 tr. řádu, tedy ve veřejném zasedání. Opačný výklad by byl v závažném rozporu s požadavkem kontradiktornosti procesu a dokazování. | |
| II. ÚS 3694/13 | 10. 2. 2015 | 1. Pokud správní úřad doručuje rozhodnutí chybně podle disciplinárního řádu namísto podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (§180), nicméně odlišnost mezi těmito úpravami spočívá pouze v délce lhůty, s níž je spojována fikce doručení, a současně je postaveno najisto, že správní žaloba toto rozhodnutí napadající je podána opožděně, i pokud by se vznik fikce doručení počítal od lhůty podle správního řádu, je namístě tuto žalobu odmítnout pro opožděnost. 2. Doručování správních rozhodnutí představuje způsob komunikace mezi správním orgánem a účastníkem správního řízení. Lze proto očekávat a koneckonců i požadovat, aby z jejich strany nedocházelo ke vzájemným obstrukcím. Ústavní soud neposkytne ochranu takovému jednání účastníka řízení, které lze označit za značně účelové, případně (přinejmenším) za ledabylé, a porušující zásadu, podle níž je každý povinen dbát o vlastní práva. | |
| III. ÚS 3673/14 | 10. 2. 2015 | Svobodná soutěž politických sil v demokratické společnosti ve smyslu článku 22 Listiny náleží k fundamentálním ústavním principům, na nichž je založen demokratický a právní stát. Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad všemi orgány aplikujícími právo, tedy i volebními soudy, musí tuto svobodnou soutěž politických sil umožňovat a ochraňovat. Podle článku 2 odst. 1 Ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid, který státní moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Podle článku 6 Ústavy veškerá politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním ve svobodných a demokratických volbách. Z předchozích principů vyplývá, že pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení platí vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit přesvědčivé důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Žádný soudní zásah nesmí ohrozit svobodné vyjádření názorů lidu př ... | |
| I. ÚS 3451/13 | 6. 2. 2015 | Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497) dospěl k závěru, že nárok na náhradu za nemateriální újmu, založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se odvíjí od účasti dotčené osoby na soudní rehabilitaci, došlo-li ke zrušení nezákonného odsuzujícího rozhodnutí z doby nesvobody. Je přípustné aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k omezení osobní svobody a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, tedy před počátkem vázanosti České republiky Úmluvou. Ústavní soud akceptoval jako okamžik rozhodný pro uplatnění nároku na imateriální újmu fyzické osoby datum pravomocného skončení soudní rehabilitace. S konečnou platností se však Ústavní soud k posuzované problematice vyjádřil ve svém plenárním stanovisku ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.). Konstatoval v něm, že předmětný nárok na náhradu nemateriální újmy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní ... | |
| I. ÚS 3705/14 | 6. 2. 2015 | Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tedy tím spíše i pro samotný Ústavní soud, resp. jednotlivé senáty Ústavního soudu. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nemají tutéž právní relevanci jako nálezy, ať už vyhovující, či zamítavé [§13 a §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)]. Pokud jde o otázku účelnosti nákladů řízení vzniklých České televizi při jejím zastoupení v soudních řízeních upínajících se k povinnosti uhradit televizní poplatek, v nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193) Ústavní soud výslovně uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem vysloveným ve dříve vydaných usneseních sp. zn. II. ÚS 1588/12 ze dne 24. 7. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jes ... | |
| I. ÚS 3768/14 | 6. 2. 2015 | Za účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení obvykle budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem. Pokud agendu televizních poplatků Česká televize sama spravuje a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, ji ... | |
| III. ÚS 3023/14 | 5. 2. 2015 | Vychází-li obecný soud bez dalšího ze skutkových zjištění založených ve spisovém materiálu správních úřadů, avšak právní závěry jím učiněné těmto skutkovým zjištěním neodpovídají, jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné; je-li tak ze spisového materiálu zjevné, že při stanovení daně z přidané hodnoty nebyly vůbec využity pomůcky (daň byla stanovena dokazováním), nicméně správní soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí aprobovaly postup správních orgánů (správce daně), jímž byla stěžovateli daň z přidané hodnoty stanovena dle pomůcek, je nutno taková soudní rozhodnutí zrušit pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 2722/13 | 3. 2. 2015 | Ústavní soud podtrhuje závažnost otázek a důvodů, pro které podali stěžovatelé ústavní stížnosti, neboť podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) byla otázkou zásadního právního významu zejména taková, kterou dosud dovolací soud nevyřešil a jež byla soudy rozhodována rozdílně nebo která byla sice dovolacím soudem vyřešena, ale měla být posouzena jinak. Pokud Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání toto nerespektoval, dopouštěl se protiústavní svévole. Ústavní soud na nemalou závažnost otázek nastolených stěžovateli usuzuje ještě z dalších okolností souzené věci, mimo jiné i z toho, že nejde o ojedinělý případ, ale o celou sérii soudních řízení, jež se týkají stejných účastníků, s v zásadě totožným skutkovým základem, avšak trpící nejednotnou rozhodovací praxí. Ústavní soud proto musí důrazně připomenout, že právní praxe vyžaduje odpovědi ze strany Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury. Tuto úlohu Nejvyšší soud musí plnit nejen v souvislosti s o ... | |
| IV. ÚS 3467/14 | 3. 2. 2015 | Krajský soud ústavní stížností napadeným výrokem rozsudku, v němž se nedostatečně zabýval otázkou, zda se v případě předmětné částky, jejíž přiznání stěžovateli bylo tímto výrokem zamítnuto, jednalo o platbu stěžovatele či platbu převodce, a svůj závěr o tom, že se jednalo o platbu převodce, dostatečně neodůvodnil, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i stěžovatelovo vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 2051/14 | 3. 2. 2015 | Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou - typicky "hvězdy showbyznysu"), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Ten ... | |
| IV. ÚS 3252/14 | 2. 2. 2015 | Stěžovatel podle zjištění Ústavního soudu v řízení před soudem poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti jeho právního zástupce, podal u soudu 4 dny před nařízeným jednáním písemné vyjádření, v němž uvedl tvrzení na svoji obranu a označil důkazy k prokázání těchto tvrzení, avšak soud se zmíněnými tvrzeními a důkazy stěžovatele vůbec nezabýval a rozhodl v neprospěch stěžovatele. Tímto postupem tak zatížil své řízení vadou, která již má, byť se jedná o tzv. bagatelní věc, ústavněprávní dimenzi. Z principů, na nichž je založen spravedlivý proces, nelze slevit ani u bagatelních věcí a ani u tohoto typu věcí nelze abstrahovat od zásady hodnocení důkazů, vyjádřené v §132 o. s. ř. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale především v ústavním rámci (jehož součástí je i právo na spravedlivý proces), který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní o ... | |
| I. ÚS 3688/14 | 29. 1. 2015 | Výluka rozhodování o uložení důtky dle §46 odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody") ze soudního přezkumu (§52 odst. 4 citovaného zákona) je souladná s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod [srov. bod 28 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 204/58 SbNU 809; 341/2010 Sb.)]. Samotný fakt, že je určitý typ rozhodování orgánů veřejné moci vyloučen z přezkumu správních soudů, neimplikuje sám o sobě, že by byla zcela nepřípustná i ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí; taková ústavní stížnost však musí směřovat k ochraně základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem, nikoli pouze k ochraně práv zákonných. Řízení o uložení důtky dle zákona o výkonu trestu odnětí svobody nelze podřadit pod vymezení "trestního obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž nemůže platně ... | |
| I. ÚS 196/14 | 28. 1. 2015 | Nesprávné určení časové působnosti právní normy [zde vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v případě určení odměny advokáta ustanoveného soudem představuje porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 16/14 | 27. 1. 2015 | 2 | I. Při výkladu §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, resp. při posuzování naplnění podmínky trvalé kontraindikace pro výjimku z povinnosti podrobení se povinnému očkování k přijetí do předškolního zařízení, musí být dbáno na to, aby zde nevznikala nerovnost mezi dětmi, kterým z dlouhodobého hlediska brání jejich zdravotní stav podání příslušné očkovací látky (tedy materiální hledisko), a to bez ohledu na to, zda je termín "trvalá kontraindikace" výslovně (formálně) uveden v příslušném potvrzení poskytovatele zdravotních služeb. Uvedený ústavně konformní výklad přitom dikce napadeného ustanovení nijak nevylučuje. II. Očkování představuje prostředek imunizace proti vybraným nákazám, společenský benefit vyžadující sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity od těch, kteří podstupují riziko, v současném majoritně přijímaném vědeckém poznání však označované za minimální, ... |
| Pl. ÚS 19/14 | 27. 1. 2015 | 2 | Za pomoci jazykového i systematického výkladu lze oprávněně dovodit, že text ustanovení §46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví") je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně. Nedošlo tedy k legislativnímu zásahu do garancí poskytnutých nositelům základních práv a svobod v čl. 4 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Poměřování zájmu na ochraně veřejného zdraví a základních práv a svobod, jež jsou či mohou být povinným očkováním proti přenosným nemocem zasaženy, je polyvalentní záležitostí i proto, že ... |
| III. ÚS 2588/13 | 27. 1. 2015 | Protože obecné soudy nedostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkami uplatněnými stěžovatelem (rozhodce), v důsledku čehož stěžovateli řádně neosvětlily, z jakého důvodu vyžadují splnění jeho ediční povinnosti v exekučním řízení (aniž by vyčkaly na to, až bude zákonem stanoveným postupem zproštěn mlčenlivosti), porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3330/13 | 27. 1. 2015 | Podle §219 o. s. ř. má odvolací soud potvrdit i rozhodnutí soudu prvního stupně, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nemohou-li účastníci předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, má odvolací soud v zájmu předvídatelnosti svého postupu buď rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu projednání (připouští-li to důvody taxativně vypočtené v §219a o. s. ř.), nebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem, a dát jim tak příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Za situace, kdy odvolací soud shledá, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, přičemž se nejednalo o pouhé nesprávné označení účastníka, nýbrž o zcela odlišný právní subjekt, tedy o vadu, kterou nebylo možno v rámci řízení odstranit, bylo namístě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Postup, kdy odvolací soud dospěl k záv ... | |
| II. ÚS 928/14 | 27. 1. 2015 | 1. Z ústavně konformní interpretace dikce §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění platném do 31. prosince 2007, [viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)] se podává, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve zcela výjimečných případech. Nelze se ztotožnit s výkladem, dle něhož exekutor má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale ani k náhradě nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného. 2. Jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností. Jestliže při přezkumu usnesení soudního exekutora v jeho výroku o náklad ... | |
| III. ÚS 2516/14 | 22. 1. 2015 | I. Soudnímu exekutorovi nelze upírat právo na odměnu za provádění exekuční činnosti, jakož i na úhradu vynaložených nákladů exekuce bez toho, že by došlo k přezkoumatelnému zohlednění a vyhodnocení jeho činnosti v exekučním řízení; rozhodnutí o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce proto musí zohledňovat relevantní vyjádření všech subjektů, jejichž práv se dotýká. II. Uhrazení vymáhané pohledávky po zahájení exekučního řízení, byť toliko nepřímo vynucené, není bez dalšího dostačujícím důvodem pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu. | |
| III. ÚS 403/12 | 22. 1. 2015 | Jestliže obecné soudy při interpretaci soukromoprávní smlouvy zcela odhlédly od skutečného projevu vůle smluvních stran a bez přihlédnutí k dlouholetému chování stran smlouvy tento projev vůle v textu smlouvy vykládaly izolovaně, přičemž nerespektovaly požadavek výkladu "starého" práva s přihlédnutím k novým společenským poměrům a hodnotové orientaci "nového" práva, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. | |
| III. ÚS 2012/13 | 22. 1. 2015 | Senát Ústavního soudu je vázán stanoviskem pléna nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený senátem navrženým bodem I výroku stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II výroku tohoto stanoviska. | |
| II. ÚS 1589/13 | 21. 1. 2015 | Připouští-li rozvrh práce soudu úvahu interpretující konkrétní jeho ustanovení (typicky pojem "kvalifikace sporné právní otázky"), musí být při posuzování otázky zachování ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z okolností případu zřejmé, že při výkladu tohoto pojmu nešlo o libovůli, která by vytvářela prostor pro neopodstatněný (účelový) výběr soudce, nýbrž o postup racionální, logický a zdůvodnitelný. | |
| II. ÚS 536/14 | 21. 1. 2015 | Přezkum proporcionality omezení restitučního nároku stojícího v kolizi s konkrétním veřejným zájmem se provádí ve třech krocích: zkoumá se vhodnost či způsobilost eventuálního omezení (tj. zda omezení je způsobilé dosáhnout účelu či cíle), dále jde o přezkum nutnosti použití omezujících prostředků a konečně se posuzuje ústavnost spojení mezi prostředkem a účelem omezení základního práva. V rámci této relace vnímané skrze hodnoty a principy ústavně konformního výkladu dostává přednost to základní právo, jež je aktuálně závažnější. V projednávané věci Ústavní soud již v prvém kroku testu proporcionality dospěl k závěru o nemožnosti nalezení rozumné proporce mezi restitučním účelem a veřejným zájmem. Předmětné pozemky - travnaté plochy částečně porostlé veřejnou zelení (park a sportovní hřiště) jsou využívány výlučně pro veřejné účely a jejich individuální využití ze strany oprávněných osob je nereálné. Nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném vý ... | |
| IV. ÚS 2183/13 | 21. 1. 2015 | I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.). | |
| II. ÚS 3000/13 | 20. 1. 2015 | Řízení o dovolání coby procesní postup nesoucí znaky mimořádnosti podléhá poměrně přísnému procesnímu režimu, neboť úspěšné uplatnění dovolání představuje průlom do právní moci, tj. jistoty v právních vztazích, kterou pravomocné rozhodnutí nastolilo, a dovolání je vzhledem k těmto závažným důsledkům připuštěno pouze v zákonem taxativně stanovených případech, reflektujících převažující zájem na přezkoumání pravomocného rozhodnutí nad stabilitou právních vztahů jím nastolenou. Jsou-li dány závažné pochybnosti o jeho správnosti, když právě nebyla dána přípustnost dovolání ex lege, nýbrž o jeho přípustnosti rozhodoval Nejvyšší soud, je v souladu s principy spravedlivého procesu pouze takový postup, který odpovídajícím způsobem odůvodní svůj závěr z posouzení dovolatelem označené právní otázky, kterou považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu. | |
| II. ÚS 2610/14 | 20. 1. 2015 | I. Aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů může mít za následek porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rovněž tehdy, jestliže v ní lze spatřovat prvek svévole, tedy postrádá-li smysluplné odůvodnění. Typicky jde o případy, kdy provedený výklad nerespektuje obecně akceptované metody interpretace právních předpisů, např. z důvodu, že ve své podstatě vede k popření jejich účelu nebo je navzdory jejich kogentní povaze přehlíží. Jeho porušení ovšem může být i důsledkem interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. II. Přechodné ustanovení čl. II zákona č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, nezakládá dův ... | |
| II. ÚS 2919/14 | 20. 1. 2015 | I když postoj nezletilého není jediným hlediskem pro rozhodování soudu o tom, kterému z rodičů bude svěřen do výchovy, vzhledem k jeho dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti v jeho věku je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Pokud se dostal do konfliktu se zájmy jeho mladší sestry, musí soud své rozhodnutí založit na pečlivém a komplexním posouzení všech relevantních skutečností (nikoliv pouze zájmů sestry vyvozených toliko z jejích obav, přání a zhoršeného chování), přičemž při vyvažování jednotlivých oprávněných zájmů má mít soud na zřeteli, že zájem nezletilého má vysokou prioritu. | |
| II. ÚS 3157/14 | 20. 1. 2015 | K odepření přístupu k soudu dochází i v případě, kdy se Nejvyšší soud odmítne zabývat doplněním dovolání (podaným v souladu s výzvou okresního soudu a ve lhůtě jím stanovené), neboť má za to, že okresní soud stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§241b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). | |
| II. ÚS 3144/14 | 15. 1. 2015 | Nedostatky v činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. Není proto spravedlivé, aby nedostatek v činnosti soudu spočívající v absenci výzvy soudu adresované stěžovateli jako oprávněnému k odstranění vad plné moci, resp. doložení plné moci opravňující advokáta zastupovat stěžovatele jako oprávněného, šel k tíži stěžovatele. | |
| II. ÚS 2186/14 | 13. 1. 2015 | 1. Při prováděné kontrole a při uzavírání licenčních smluv musí kolektivní správce postupovat s péčí řádného hospodáře a odborně [§100 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Touto "péčí řádného hospodáře" však není výkon kolektivní správy práv, který je bezohledný či příliš tvrdý vůči uživatelům předmětů ochrany a nespočívá na zásadách opodstatněnosti a rozumnosti. 2. Při hodnocení, zda bylo zasaženo do majetkového práva autorského nebo majetkového práva souvisejícího s právem autorským, je nutno především zkoumat: a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, a tedy k zásahu do autorských práv, b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy. 3. Umístěním televizního přístroje v restauračním z ... | |
| II. ÚS 2216/14 | 13. 1. 2015 | 1. V řízení o stížnosti na postup plátce daně podle ustanovení §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, může správce daně přezkoumat postup plátce daně pouze z hlediska dodržení zákonných ustanovení. V případě solárního odvodu podle ustanovení §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění platném do 31. 12. 2012, proto může jen posoudit, zda při jeho srážce byla dodržena ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. V tomto řízení proto není dán procesní prostor pro zvážení toho, zda tento odvod vůči plátci daně nevyvolává tzv. rdousící efekt. 2. Pokud Ústavní soud již dříve posuzoval soulad solárního odvodu s ústavním pořádkem a neshledal jej rozporným [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.)], nemůže být jeho apel na případné zhodnocení rdousícího efektu na provozovatele fotovoltaických elektráren chápán ja ... | |
| Pl. ÚS 17/14 | 13. 1. 2015 | Z ustanovení článku 27 odst. 3 Ústavy České republiky lze vyvodit závěr, že disciplinární pravomoc ve věcech přestupkové odpovědnosti poslanců a senátorů je výlučnou kompetencí parlamentních komor, a to bez ohledu na to, zda jde o tzv. "úřední" činy (přestupky spáchané v Poslanecké sněmovně nebo Senátu), nebo o "neúřední" činy ("běžné" přestupky podle zákona o přestupcích, spáchané mimo parlamentní půdu). Rozhodnutí, jimiž parlamentní orgány rozhodují v disciplinárním řízení o přestupcích poslanců a senátorů, patří mezi ta rozhodnutí, která jsou výrazem autonomie Parlamentu jako zákonodárného sboru a jež nepodléhají kontrole Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, taková rozhodnutí nemohou být napadena ústavní stížností. Orgány komor Parlamentu při výkonu disciplinární pravomoci nerozhodují v postavení orgánů veřejné správy a jejich rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu podle článku 36 odst. 2 Listiny. V tomto úsudku se Ústavní soud ztotožňuje se závěry, vyslovenými v judikatuře správ ... | |
| III. ÚS 788/12 | 8. 1. 2015 | Při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení vznikajícího užíváním pronajatých prostor a s tím spjaté otázky, zda nájemcem užívaný prostor má povahu bytu nebo nebytového prostoru, je rozhodný skutečný stav užívání. Fakticita užívání pronajatých prostor nájemcem musí mít přednost před formálně právní povahou těchto prostor. Za situace, kdy nájemce v dobré víře fakticky užíval pronajaté prostory k účelu, k němuž mu byly v minulosti podle tehdy platné právní úpravy úředně přiděleny, tedy jako byt, nevzniká jeho bezdůvodné obohacení, a to ani tehdy, jestliže se dodatečně zjistí, že pronajaté prostory nebyly (bez zavinění nájemce) řádně zkolaudovány jako byt, a jestliže skutečně placené regulované nájemné z bytu bylo nižší, než by bylo neregulované nájemné z nebytových prostor ve výši obvyklé v daném místě a čase. V této situaci nevzniká pronajímateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení odvozovaného z rozdílu mezi výší nájemného z nebytových prostor a mezi výší skutečně placeného regulo ... | |
| Pl. ÚS 34/13 | 6. 1. 2015 | Ustanovení §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se použije nejen v případě, kdy před skončením řízení právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení pozbyly platnosti, nýbrž i tehdy, když byla změněna jejich rozhodná a návrhem napadená část, takže se argumentace obsažená v návrhu stala irelevantní; podmínkou však je, že předmětný návrh byl podán v rámci tzv. abstraktní kontroly právních předpisů, tedy nikoli v souvislosti s probíhajícím soudním řízením (návrh podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) ani jako akcesorický návrh k ústavní stížnosti (§74 zákona o Ústavním soudu). |