Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2002

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 257/02 3. 10. 2002 Základní pojmy, které mají pro právní úpravu provedenou devizovým zákonem č. 219/1995 Sb., vymezuje ustanovení §1 citovaného zákona. Pro projednávanou věc jsou klíčovými pojmy pojem tuzemec [písm. b) - pro účely tohoto zákona se rozumí tuzemcem fyzická osoba s trvalým pobytem v tuzemsku nebo právnická osoba se sídlem v tuzemsku] - a pojem cizozemec [písm. c) - jímž se rozumí fyzická nebo právnická osoba neuvedená v písm. b)]. Tuzemec je tedy vymezen na základě trvalého pobytu v tuzemsku u fyzických osob a sídla v tuzemsku u právnických osob. Trvalým pobytem fyzické osoby je podle zákona ohlášení a evidence pobytu občanů (č. 135/1982 Sb.), místo, kde má občan (fyzická osoba) byt, rodinu, rodiče nebo zaměstnání a majetek. Podle zákona o pobytu cizinců (č. 123/1992 Sb., ve znění zákona č. 190/1994 Sb.) může trvale pobývat na území ČR rovněž cizinec, a to na základě povolení k trvalému pobytu, jaké má i stěžovatel. Ze smyslu písm. b) §1, včetně poznámky pod čarou, devizového zákona lze ted ...
Pl. ÚS 5/02 2. 10. 2002 Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samotné právní normě (zákoně), jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být vyvozeny exkulpační důvody pro porušení procedurálních pravidel (zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila nepozornost zákonodárce při hlasování nebo jeho nedostatečná znalost materie, která s projednáním návrhu zákona byla spojena. Opakované hlasování, lhostejno zda o pozměňovacím návrhu nebo o usnesení, jímž se s návrhem zákona vyslovuje souhlas jako s celkem, je tak limitováno dvěma podmínkami, totiž bezprostředně vznesenou námitkou poslance a kladným rozhodnutím Poslanecké sněmovny o ní a lze je vztáhnout toliko k vadám (omylům) při vlastním hlasovacím aktu, tedy v podstatě k technice hlasování nebo ke zjištění jeho výsledku, ...
II. ÚS 438/01 2. 10. 2002 Výklad zákona v souladu s Ústavou je třeba provádět i v kontextu různých druhů společenských zájmů, je nutno při něm hledat cíl a důvod, proč takový zákon a v takovém znění společnost přijala. Jestliže zákon o daních z příjmů umožňuje odečíst si od získaných příjmů z podnikání výdaje, tedy dovoluje zdanit pouze tu část finančního zisku, která výdaj na zajištění příjmu bere na zřetel, činí tak zjevně proto, aby podpořil podnikání, aby docházelo k obnovování techniky, hmotného investičního majetku a dosahovalo se rozvoje podnikání. Je patrno, že zdravotnická zařízení nemají dostatek finančních prostředků na nákup tak nákladných zařízení, jako jsou dialyzační jednotky. Jestliže je stěžovatelka nakoupila a dala k bezplatnému užívání k dispozici, nečinila tak zcela nezištně, ale samozřejmě s podnikatelským záměrem. Jestliže orgány veřejné moci tento záměr nevzaly na zřetel a vyměřily daň bez přihlédnutí k daňově uznatelným odpisům, nerespektovaly zákonem formulovaná pravidla pro ukládání da ...
II. ÚS 710/2000 2. 10. 2002 Politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že stěžovatelčina matka se nemohla svého dědického podílu, jako náhradní dědička na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k její dědičce, tedy ve vztahu ke stěžovatelce. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když s vědomím, že tyto křivdy, nelze nikdy napravit zcela. Všechny konstatované skutečnosti a okolnosti totiž posun ...
II. ÚS 92/01 1. 10. 2002 V případě náhradního doručování je ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví). Při náhradním doručení ve srovnání s doručením přímým se jedná v otázce použití právní fikce o situaci diametrálně odlišnou. Pojmovým znakem právní fikce je disparita mezi realitou a právem. Vadné doručení nemůže být použitím právní fikce zhojeno, protože se osoba, jíž je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení tak není reálně naplněn. Proto ...
II. ÚS 317/01 1. 10. 2002 Není možné apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že stěžovatel, jenž odvracel útok na majetek a na nedotknutelnost obydlí, svým jednáním ublížil jinému na zdraví. Nutná obrana je dle soudní judikatury přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku a nedotknutelnosti obydlí. O to více musí být poskytnuta ochrana majetku, pokud k útoku na něj dochází v místě, jež je chráněno z titulu jiného práva jako nedotknutelné (obydlí). Soud, který upřednostnil při posouzení podmínek nutné obrany ochranu práva poškozeného na zdraví před právem stěžovatele na ochranu majetku a nedotknutelnosti obydlí, měl proto přesvědčivě vysvětlit, proč nepovažoval obranu stěžovatele (bránění v demontáži, vystrčení poškozeného ze dveří) za výkon nutné obrany.
I. ÚS 469/01 1. 10. 2002 Jestliže konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. proběhla v době, kdy původní vlastník (zůstavitel) již sice nežil, avšak byl ještě s ohledem na úpravu "ležící pozůstalosti" dle tehdy platných předpisů fiktivním držitelem pozůstalosti, protože přijetí dědictví pozůstalou osobou se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, nelze pominout důkazní břemeno stěžovatelky prokázat, že je oprávněnou osobou ve smyslu restitučních předpisů ve vztahu k původnímu vlastníku (zůstaviteli).
IV. ÚS 331/02 30. 9. 2002 Zásah státu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje.
IV. ÚS 568/2000 30. 9. 2002 Při odškodňování nemoci z povolání je třeba brát v úvahu, že její následky přetrvávají, a mají tak nepochybně vliv i na další postavení osob, které se v důsledku podané výpovědi - byť s onemocněním nemocí z povolání nesouvisející [v posuzovaném případě výpovědi, dané z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce], ocitají v postavení nezaměstnaných. Tito jsou v poměru ke zdravým pracovníkům, jímž byla dána výpověď ze stejného důvodu, handicapováni svým zdravotním postižením, a proto je třeba se v takových případech zabývat dále zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností, anebo zda je dána právě a jen důsledkem onemocnění nemocí z povolání.
Pl. ÚS 32/02 27. 9. 2002 Volební kauce v případě voleb do Senátu Parlamentu České republiky představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany realizovat ústavně zaručená základní politická práva zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod . Jinými slovy řečeno, funkcí volební kauce v malých volebních obvodech v rámci většinového volebního systému je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové jednotlivce a skupiny jednotlivců, kteří hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů a jejichž předpokládané šance na volební úspěch jsou prakticky nereálné. Stanovená částka 20.000,- Kč nepředstavuje diskriminační opatření ani ve formálním (tzv. přímá nerovnost) ani v neformálním (tzv. nepřímá nerovnost) smyslu. Volební kauce je formálně upravena pro všechny kandidující subjekty stejně a zároveň její výše není tak nepřiměřená, že by z politické soutěže a priori fakticky vylučovala subjekty, které hodlají svoji kandidaturu pojmout vskutku seriózně.
I. ÚS 559/2000 25. 9. 2002 Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Ustanovení opatrovníka podle §29 a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení §31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření. Opatrovníka je pak třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat záj ...
Pl. ÚS 24/02 24. 9. 2002 Je třeba reflektovat smysl a význam volebních kaucí, které v daném případě představují určitou záruku vážnosti úmyslu volební strany (tedy politické strany nebo hnutí, jejich koalice nebo nezávislého kandidáta) realizovat ústavně zaručená základní politická práva zakotvená především v čl. 21 Listiny základních práv a svobod . Jinými slovy řečeno, funkcí volební kauce v malých volebních obvodech v rámci většinového volebního systému je odrazovat od realizace pasivního volebního práva takové jednotlivce a skupiny jednotlivců, kteří hodlají kandidovat z jiných než z vážných politických důvodů a jejichž předpokládané šance na volební úspěch jsou prakticky nereálné. Přitom je však zároveň zřejmé, že volební kauce - jakožto apriorní omezení výkonu volebního práva - nesmějí porušovat princip rovnosti a nesmějí být výrazem svévole zákonodárce. Nic takového však Ústavní soud v daném případě neshledal. Je totiž zřejmé, že výši volební kauce stanovenou částkou 20.000 Kč nelze považovat za diskrim ...
I. ÚS 645/2000 17. 9. 2002 Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp.zn. III.ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplýv ...
I. ÚS 113/02 4. 9. 2002 V tomto směru Ústavní soud připomíná též svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy ...
I. ÚS 729/01 28. 8. 2002 Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud dále zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretováno restriktivně a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že "nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům", je zřejmé, že tuto zákonnou výjimku ze základního práva ...
IV. ÚS 233/02 28. 8. 2002 Při posuzování otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno "pravomocné rozhodnutí" (tj. právní akt složený - v klasické podobě - z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném prostředku), Ústavní soud vycházel z toho, že pojem "rozhodnutí" je označením technickým a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Takový akt může být podroben rovněž soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou, neboť právě tato skutečnost může vést ke zrušení takového "rozhodnutí" (Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, s. 1042).
IV. ÚS 143/02 28. 8. 2002 Nabytím účinnosti zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, (dnem 1.6.2000) a zřízením Úřadu pro ochranu osobních údajů ( §2 ) došlo ke změně kompetencí, neboť oblast ochrany osobních údajů byla svěřena primárně do působnosti zmíněného Úřadu. Citovaný zákon se výslovně nevyjádřil k otázce postupu soudů v řízeních zahájených podle derogovaného zákona č. 256/1992 Sb. , o ochraně osobních údajů v informačních systémech, a ke dni jeho derogace neskončených. Pokud za této situace krajský soud dospěl k závěru, že není dána jeho kompetence ve věci ochrany osobních údajů, a z tohoto důvodu řízení zastavil, nelze z ústavněprávního hlediska v jeho postupu shledat pochybení. To proto, že podle ustanovení §154 občanského soudního řádu pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení; v době rozhodování krajského soudu v souzené věci již nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb. , který přiznával kompetenci rozhodovat o ochraně osobních údajů Úřadu pro ochranu ...
IV. ÚS 613/2000 27. 8. 2002 Za stavu, kdy v předcházejícím řízení nebylo zpochybněno, že stěžovatel před provedením odbočovacího manévru měl včas a řádně zapnutý ukazatel směru jízdy vlevo, nelze jeho odbočení charakterizovat jako náhlé - jak bylo označeno ve skutkové větě rozhodnutí policejního orgánu a jeho závěry v uvedeném rozhodnutí jsou tak v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což činí napadené rozhodnutí protiústavním.
II. ÚS 459/2000 27. 8. 2002 Účelem části páté občanského soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu. V posuzované věci správní soud tím, že nevycházel při svém rozhodování z obsahu a smyslu celého návrhu a omezil se jen na posouzení aplikovatelnosti ustanovení celního zákona označených stěžovatelem, odepřel mu přístup ke spravedlnosti.
IV. ÚS 202/02 27. 8. 2002 Ústavní soud, vědom si subsidiarity ústavní stížnosti coby krajního prostředku k ochraně práva a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nemohl abstrahovat od toho, že námitka průtahů v řízení je vznášena za stavu, kdy je řízení pravomocně skončeno, a tudíž nezakládá sama o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod . Důvodnost takové argumentace vedoucí ke kasaci napadeného rozhodnutí, když jiným prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv Ústavní soud nedisponuje, by byla shledána pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k tomuto srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12.11.2001, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 170).
Pl. ÚS 3/02 13. 8. 2002 2 Zákonem stanovená minimální výše pokuty musí být nastavena tak, aby umožňovala alespoň do určité míry zohlednit majetkové a osobní poměry delikventa, v daném případě tak, aby uložení pokuty, byť i v minimální výši, nemělo pro delikventa likvidační účinek, případně aby nezpůsobovalo, že podnikatelská činnost po značné (několikaleté) časové období ztratí jakýkoliv smysl. Není respektována tato zásada, jedná se o takový zásah do majetkových práv jednotlivce, jež vzhledem ke své intenzitě představuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod. Současně zakládá porušení čl. 1 Listiny, neboť způsobuje zásadní nerovnost subjektů v oblasti sociální.
Pl. ÚS 1/02 13. 8. 2002 2 Napadené platné a dosud účinné znění §19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, tím že neobsahuje žádné zákonné vymezení pro stanovení podmínek hospodaření krajů s majetkem nabytým od státu a zakládá tedy absolutní volnost či možnost libovůle orgánů státu při jejich stanovení, je rozporný s čl. 101 odst. 4 Ústavy, neboť umožňuje, aby noví vlastníci byli ve svých právech vyplývajících z čl. 11 Listiny základních práv a svobod omezeni způsobem, který nešetří smysl a podstatu těchto práv.
III. ÚS 193/02 13. 8. 2002 Pokud krajský soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, dodatečnému platebnímu výměru, jímž byla poplatníkovi dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob z toho důvodu, že Ministerstvo financí povolilo na žádost poplatníka přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a pokud obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že za situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí bylo "nahrazeno" novým rozhodnutím finančního ředitelství a odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo pravomocně zamítnuto, nezbylo než řízení zastavit ( §250i odst. 2 občanského soudního řádu ), pak tomuto právnímu názoru obecného soudu nelze pod aspektem ústavnosti ( čl. 83 Ústavy České republiky ) nic vytknout, a to již proto, že poplatník má proti novému rozhodnutí ve věci (rozhodnutí finančního ředitelství) k dispozici řádné opr ...
I. ÚS 16/02 12. 8. 2002 Porušením principu obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobody v konečném důsledku zasáhly orgány státní moci do práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Procesní garance obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny získává spojením s ústavním principem obsaženým v čl. 2 odst. 2 Listiny materiální obsah, neboť překročení zákonem stanovené kompetence státním orgánem znamenalo ve svém důsledku neposkytnutí ochrany právu, respektive nastolení nerovného postavení dvou subjektů uplatňujících vlastnické právo k téže věci. Tím, že orgány státu svými rozhodnutími nevyloučily další možnou dispozici s předmětnými věcmi, ztížily, snad i znemožnily soudní ochranu v této fázi jen tvrzeného vlastnického práva, o jehož existenci je oprávněn rozhodnout pouze obecný soud.
IV. ÚS 97/02 8. 8. 2002 Extenzivním výkladem ustanovení §107 celního zákona nelze přenášet odpovědnost za vznik celního dluhu na subjekt, který jednal vždy pouze jako přímý zástupce.
IV. ÚS 144/01 8. 8. 2002 Pokud směřuje vůle účastníků dohody k vydání nemovitosti v plném rozsahu, je v ní implicitně obsažena i vůle ohledně vydání ideální poloviny těchto nemovitostí.
IV. ÚS 364/2000 8. 8. 2002 Žalobě na uzavření dohody o vydání věci podle restitučních předpisů lze vyhovět i jen zčásti v tom smyslu, že soud uloží povinnost uzavřít dohodu o vydání věci pouze ohledně některé z nemovitostí uvedených v návrhu dohody (obdobně Rc 23/97). V posuzované věci tak nelze bez výslovného projevu vůle stěžovatelů dovozovat, že jejich úmysl směřoval k uzavření dohody toliko na vydání všech věcí v ní uvedených.
I. ÚS 176/02 8. 8. 2002 Z konstrukce ustanovení §13b odst. 2 včetně poznámky zákona č. 338/1992 Sb. , o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zcela jasně vyplývá, že úmyslem zákonodárce pouze bylo, aby oprávněné osoby, kterým je na základě restitučních předpisů bezúplatně vydáván a opětovně navracen jejich majetek, nebyly zatěžovány daňovými nedoplatky způsobenými povinnými osobami, a nikoliv poskytnutí výjimky subjektu, který nemovitost na základě vlastního uvážení kupuje od dosavadního vlastníka, byť prostřednictvím správce konkursní podstaty.
IV. ÚS 303/02 5. 8. 2002 Není správný názor, že jedinou zákonnou možností soudu je stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Ustanovení §151 odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje obecným soudů výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně [vyhláška č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a to tehdy, odůvodňují to okolnosti případu. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení ...
IV. ÚS 732/2000 5. 8. 2002 Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod , není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu , jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny , a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obe ...
I. ÚS 603/2000 31. 7. 2002 Bylo na soudu, aby v souladu s §120 odst. 2 o.s.ř. provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. To platilo tím spíše tehdy, jestliže se jednalo o částku na výživné ve značné výši, která jistě hrála při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli. Z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud považuje důkazní mezeru vzniklou v tomto případě za protiústavní. Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně nutnost ukládat povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení. V zásadě totéž platí i pro čl. 90 Ústavy, jehož porušení lze namítat pouze ve spojení s ustanoveními hlavy páté Listiny.
I. ÚS 131/02 30. 7. 2002 2 Ústavní soud ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny; smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby a o dalším pokračování vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu, který je nutno interpretovat restriktivně. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhoduje za situace, kdy již stěžovatel byl z vazby propuštěn na svobodu, tzn. v době, kdy již jeho osobní svoboda není omezena. Tato skutečnost však nemůž ...
II. ÚS 305/01 23. 7. 2002 "Náhradové dohody" se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska sice nejsou součástí právního řádu, jsou však samozřejmě závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit. Vyplývá to z principů právního státu ( čl. 1 Ústavy České republiky ). Jedná se sice toliko o dohody mezivládní, jež tudíž přímo zavazují pouze vlády obou států, některá jejich ustanovení se však týkají i orgánů soudních. Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva a podle českého práva nemůže jít o postup protiústavní. Podle čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z r. 1969 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb. ) musí být smlouva vykládána v dobré víře a v daných souvislostech, za něž se mj. považuje jakákoli pozdější praxe smluvních stran při provádění smlouvy, která založila dohodu stran ohledně jejího výkladu. Ze spisu vyplývá, že majetek stěžovatele byl z ...
IV. ÚS 89/02 18. 7. 2002 Podle ustanovení §18 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání do uplynutí lhůty k podání žaloby (rozuměj vylučovací žaloby) a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací škodu na majetku, který je předmětem žaloby. Neuložil-li však v projednávané věci státní stavební dohled a stavební úřad žádné sanační práce či nenařídil-li provedení jiných udržovacích a zabezpečovacích výkonů ve lhůtách reflektujících reálně hrozící poškození nebo zničení stavby, pak závěr o nemožnosti jiného způsobu nakládání s nemovitostmi než jejich prodejem nebyl dle názoru Ústavního soudu v souladu s měřítkem proporcionality, kdy odvracení škody musí být poměřováno závažností zásahu, neboť prodej majetku podle ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání umožňuje pouze za zcela výjimečných okolností a za splnění zákonem daných podmínek zásah do základního práva vlastníka sporného majetku. Jinými slovy, tak ...
IV. ÚS 739/01 18. 7. 2002 Pro posouzení počátku běhu preklusivní lhůty pro vyměření notářského poplatku z dědictví byla informovanost státního notářství o úmrtí zůstavitele, a nikoliv okamžik vydání rozhodnutí, kterému je v kontextu s ustanovením §460 o. z. a §12 a §25 písm. c) zákona o notářských poplatcích nutno přisoudit pouze deklaratorní charakter. Po započetí běhu prekluzivních lhůt pak zůstal bez vlivu následný zánik státních notářství a převzetí jejich agendy jinými orgány veřejné moci [zákon č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony]. Připuštění výkladu ustanovení §34 odst. 2 a 4 zákona o notářských poplatcích tak, jak byl proveden Městským soudem v Praze, by znamenalo, že právní posouzení postavení osob, u kterých byly dány stejné výchozí podmínky vzniku poplatkové povinnosti a aplikován postup podle dosavadních předpisů, by bylo neodůvodněně řešeno rozdílným zp ...
IV. ÚS 682/2000 18. 7. 2002 Protokol o jednání, obsahuje-li zákonem stanovené náležitosti ( §40 občanského soudního řádu ), je veřejnou listinou podle §134 občanského soudního řádu . To znamená, že účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům v protokolu uvedeným, je povinen svá tvrzení prokázat: spočívá na něm důkazní břemeno.
II. ÚS 145/02 17. 7. 2002 Podle ust. čl. 38 odst. 2 Listiny, má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, účastník tedy musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen jeho právnímu zástupci, ale i přímo tomuto účastníkovi. K ústnímu jednání musí být účastník řízení soudem samostatně obeslán. Jestliže tedy ve správním soudnictví podle ust. §250g o. s. ř., ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb., nařídí soud jednání, je povinen k tomuto jednání předvolat účastníky. Předvolání k ústnímu jednání je přitom nutno doručit každému účastníkovi osobně, má-li být realizováno právo účastníka, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
II. ÚS 136/02 17. 7. 2002 Krajský soud nepřiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení, jež dle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 18/01 ze dne 30.4. 2002 je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že krajský soud postupoval v tomto bodě (viz níže) v souladu s tehdy platným ustanovením §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu §36 odst. 3 Listiny. K tomu je třeba dodat, že další požadavek krajského soudu ve smyslu §31 odst. 3 citovaného zákona, aby stěžovatel tvrdil a následně prokazoval, ...
II. ÚS 115/02 17. 7. 2002 V době rozhodování soudu platilo znění zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kdy režim stanovení náhrady nákladů trestního řízení upravovalo ustanovení §§151 a 152 trestního řádu. Z dikce §152 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném do 31.12.2001, jednoznačně vyplývá, že náhradu nákladů trestního řízení lze po obžalovaném vymáhat pouze tehdy, byl-li pravomocně uznán vinným. Jedině tedy v případě odsuzujícího rozsudku lze od obžalovaného spravedlivě žádat, aby státu nahradil byť jen část nákladů vynaložených na trestní řízení. Obviněná v řízení nebyla uznána vinnou, neboť k rozhodování o vině vůbec nedošlo, protože trestní řízení vedené proti ní bylo podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu pravomocně zastaveno již v přípravném řízení. V řízení bylo prokázáno, že obviněná nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná Vzhledem k tomu, že v řízení o uložení ochran ...
II. ÚS 429/01 17. 7. 2002 Stěžovatelka má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda jí vznikla ještě jiná škoda, než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s tehdy platným ustanovením §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., napadeným rozsudkem došlo, jak vyplývá z výše uvedeného, k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky dle §36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze v žádném případě interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné
II. ÚS 241/01 17. 7. 2002 Je porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. jestliže prověřované osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání osvědčení nebo důvody proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné podmínky pro styk s utajovanými skutečnostmi a dále je rovněž porušením čl. 36 odst. 2 Listiny, jestliže není v těchto věcech povolen přezkum nezávislým orgánem, když jde o rozhodnutí týkající se základních práv a svobod.
II. ÚS 143/02 17. 7. 2002 Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon . Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v zázna ...
I. ÚS 306/01 16. 7. 2002 Podle čl. II Dohody mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949 "jestliže nárok britského příslušníka se vztahuje na britský majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem v době od 17. září 1938 do 9. května 1945 a potom (je) dotčený jedním z různých československých opatření, spadá tento nárok pod ustanovení této dohody, i když nedošlo k restituci nebo uznání jeho majetkoprávního titulu ze strany československých úřadů před účinností této dohody. V důsledku toho československé úřady budou mít právo zastavit jakékoli řízení, které snad bylo zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku." V daném případě je zřejmé, že příslušným "československým opatřením" (ve smyslu shora uvedeném) byla aplikace dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ústavní soud nepovažuje za relevantní argumentaci stěžovatele, že na jeho právního předchůdce citované mezivládní dohody nedopadaly (a že proto byla porušena základní práva stěžovatele), neboť - i kdyby tomu tak bylo - v ...
I. ÚS 459/2000 16. 7. 2002 Ústavní soud odkazuje na vlastní ustálenou judikaturu, např. na nález II. ÚS 101/95 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, č. 81, str. 263, C-H-BECK, ročník 1995, II. díl, ze kterého vyplývá, že rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, či na nález I. ÚS 32/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, č. 40, str. 331, C-H-BECK, ročník 1996, I. díl, z něhož je zřejmé, že soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, má však o návrzích obžalovaného rozhodnout.
I. ÚS 411/2000 16. 7. 2002 Oprávnění hodnotit způsob dispozice s nemovitým majetkem, popř. hodnotit sjednané podmínky právního úkonu, na základě něhož se dispozice provádí, katastrálnímu úřadu - jak plyne z ustanovení §5 zák. č. 265/1992 Sb. - nenáleží. Jestliže tedy katastrální úřad - byť to verbis expressis neuvedl - považoval za nesplněnou podmínku dle §5 odst. 1 písm. e) shora citovaného zákona (pozn.: "účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu"), a výlučně proto návrh na vklad do katastru nemovitostí zamítl, porušil tím právo stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť jako orgán vykonávající státní moc je při svých rozhodnutích vázán zákonem.
I. ÚS 375/2000 16. 7. 2002 Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody, např. právo vlastnické, se již zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok 1999 - IV. díl, C.H.BECK, pod č. 158, str. 171 a násl. a nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C.H.BECK, pod č. 69, str. 183 a násl.), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyl dány podmínky (jejichž posouzení je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně jeho ustanovení §74 (případně ve spojení s ustanovením §102), dočasné omezení dispozic s majetkem, tedy je-li třeba zatímně upravit poměry účastníka nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí by ...
IV. ÚS 174/02 15. 7. 2002 Ústavní soud se zabýval otázkou, zda rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky , resp. podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž dospěl k závěru, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci podle uvedených ustanovení Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu . Podle §1 odst. 2 písm. b) Řádu č. OV02/94 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodčí soud rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru jeho názor koresponduje s názorem předsedy rozhodčího senátu, že charakter rozhodčí ...
IV. ÚS 49/02 11. 7. 2002 Právním následkem později zjištěné neplatnosti plné moci k přímému zastoupení (spočívající v tom, že byla udělena právně neexistujícímu subjektu) je neplatnost samotného celního prohlášení.
IV. ÚS 488/01 11. 7. 2002 Odloží-li soud podle ustanovení §250c o.s.ř. vykonatelnost rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a správní úřady strpí (bez uložení sankcí), že takové rozhodnutí stavebník ignoruje a ve stavbě pokračuje, je jejich postup v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, a ve svých důsledcích zasahuje do práva osob, dotčených tímto postupem, na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 701/01 11. 7. 2002 V dané věci tak zřetelně vystupují do popředí tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které se váží obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ust. §3 tr. zák. Na místě je zejména pečlivá úvaha o tom zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti později posuzovaného trestného činu pro společnost. To i v souvislosti s dalšími okolnostmi vymezenými v souvislosti se stanovenou trestní sazbou (§33, §34 i §88/1 tr. zák). Závěr obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na kvalifikování trestné činnosti s rasantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V dané věci je na místě znovu zdůraznit dlouhou dobu, která uplynula od předchozího odsouzení (jediného), jeho celkem bezproblémové chování i komplexní hod ...

Za rok 2002 bylo zveřejněno 203 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 5 stran,
v čase 0,000091 sekundy z toho 0,000032 sekundy NoSQL databáze.